Haikyuu (oneshots)

OsaAtsu

„Jak můžeš být tak stupidní?!" okřikl jsem svého bratra, který se zrovna pozastavoval nad pravidly člověče nezlob se.

„Ale vždyť se tam vejdem oba." nedal si říct na což jsem se já začal smát. Nemohl jsem vydržet ten jeho přiblblý výraz. 

On se brzy začal smát se mnou, a tak jsme se tam váleli na podlaze a oba se smáli jako šílenci. 

Když Tsumua přešel smích, lehl si na mě a podíval se mi do očí. Nasadil ten nejhloupější výraz jaký jen mohl a v jeho očích se zaleskla jiskřička dětské radosti. V tu chvíli jsem chytil ještě větší záchvat než před tím a když začal Atsumu vykřikovat věty které neměly hlavu ani patu, nabral jsem pocitu, že můj smích snad nikdy neskončí.

Nechápu co ho to popadlo, ale vypadalo to, že ho chytla nějaká dětinská nálada.

„Můžu u tebe dneska spát?" zeptal se mě jako kdysi. Tehdy nám bylo asi šest a on se pokaždé když jsme spolu trávili čas na konci dne zeptal, jestli nemůže přespat na gauči, který je v mém pokoji.

Vzpomínám si, že mi to vždycky hrozně vadilo. Nechtěl jsem ho u sebe v pokoji a žralo mě, když se na to ptal.

„Už zase začínáš." ušklíbl jsem se zatímco mě Tsumu doslova prosil svýma psíma očima.

„No tak jo." povzdychl jsem si a v duchu měl pocit, že jsem se právě upsal ďáblu.

Nechci si ho pouštět k tělu... Špatně to skončí. Jako vždycky. Pokaždé když spolu něco děláme, je mi potom smutno. Ať už se snažím sebevíc, nemůžu přestat myslet na nevhodné věci. Neměl bych... Je to můj vlastní bratr a moje myšlenky jsou špatné, ale já si nemůžu pomoct. 

„Nad čím přemýšlíš." zeptal se mě a já se probral ze svých myšlenek. Až teď jsem si uvědomil, že mi mává rukou před obličejem.

„Ale nad ničím." odpověděl jsem a mávl nad tím rukou.

Docela by mě zajímalo nad čím se tak zamyslel. V očích se mu mihla taková zvláštní bolest... Nechci aby byl smutný. 

Odešel jsem k sobě do pokoje abych se převlékl do pyžama. Byl jsem rád, že mě u sebe Samu nechá přespat. Vždycky když usne, můžu ho pozorovat ve spánku. Vypadá tak klidně...

Vrátil jsem se zpátky k němu do pokoje a sedl si na podlahu.

„Zahrajeme si ještě něco?" zeptal jsem se ho a on přikývl. „Jasně, ale člověče nezlob se už nehraju." odpověděl a já se uchechtl.

„Fajn zahrajeme si logika." navrhl jsem a vytáhl malou krabičku z pod postele. 

Osamu se ke mně otočil zády a já začal chystat barevnou kombinaci, kterou bude muset uhodnout.

„Už můžu?" zeptal se. „Jo." odpověděl jsem a on se ke mně otočil.

Hráli jsme asi čtyři kola když ho to přestalo bavit. Chtěl jsem ho zase rozesmát, protože jeho smích je jako pohlazení po duši.

Začal jsem míchat malé figurky s velkýma a Osamu se se mnou začal přetahovat. „Hej, nech to být." uchechtl se. Nesnášel když byl v něčem nepořádek. Vždycky potřeboval mít všechno tip ťop. „Ne." odpověděl jsem zcela klidně a Osamu mi začal brát figurky z ruky. 

„Přestaň." překřikovali jsme se a přetahovali se o malé kousky plastu.

Když jsem ho pak zalehl a koukajíc mu do očí zase nasadil svůj tupý výraz, úplně to vzdal. Začal se smát a já s ním. 

Celý večer jsme blbli jako malé děti, takže když jsme se pak konečně uložili do postelí trvalo jen malou chvíli než jsem uslyšel jeho spokojené oddychování.

Zvedl jsem se z gauče a posadil se vedle něj na postel.

Skoro jsem spal, když se vedle mě najednou prohla postel. Nejdřív jsem chtěl otevřít oči abych se podíval kdo to je, ale když se pak neznámý člověk dotkl mé tváře, rozhodl jsem se radši počkat co se stane. Moje srdce tlouklo jako splašené až jsem se bál, že mě ten dotyčný uslyší.

„Jsi tak krásný." ozvalo se vedle mě. Okamžitě jsem poznal hlas svého bratra. Nechápal jsem co se to děje a moje srdce ještě zrychlilo, ale oči jsem nechával stále zavřené.

Palec jeho ruky mě něžně hladil po tváři a já dostal sto chutí stáhnout si ho co nejblíž k sobě a říct mu o všech svých pocitech. 

Nic takového jsem ale neudělal. „Ach jo kdybys jen věděl jak moc tě mám rád." ozval se zase a já si začal říkat jestli to myslí vážně a nebo si ze mě střílí.

Najednou se přiblížil k mému obličeji a dal mi pusu na čelo. Pak na tvář, pak na druhou tvář a nakonec to skončilo tak že mi pusinkoval celý obličej.

Byl jsem naprosto ohromen šokem a nebyl jsem schopný sebemenšího pohybu. Pak se na chvíli odtáhl a mě už teď chyběly jeho rty. Znovu se ke mně sklonil a tentokrát mě políbil na rty. Až teď jsem se dokázal pohnout. 

Stáhnul jsem si ho k sobě a uvěznil ho ve svém obětí. Naše obličeje byly jen kousek od sebe a on se mi díval přímo do očí.

Bylo na něm vidět, že neví co má říct...

Přerušil jsem těch pár milimetrů mezi námi a ještě jednou se dotkl jeho rtů. Nebránil se... Právě naopak. Ochotně se mnou spolupracoval a tak se brzy moje nevinná dětská pusa proměnila ve vášnivý polibek.

Když jsme se od sebe kvůli nedostatku vzduchu odtáhli, stačilo už jen říct ta dvě slova.

„Miluju tě„ pronesli jsme oba najednou. Pak si mě přitáhl k sobě do obětí a tak jsme bez jediného slova usnuli.