Nezáleží na tom jak moc bych se snažil,
nikdy v tvých očích nebudu tak důležitý jako ty v těch mých.
Tohle jsem si přece nezasloužil,
žít v pocitech matoucích.
Čím blíž ti chci být,
tím vzdálenější se zdáš.
Pocity méněcennosti snažím se smýt
a ty z mého života utíkáš.
Zaryl jsi do mě svůj lhostejný pohled
a ve mně se rozlehl splín.
Tvé srdce zdálo se zamčené, chladné jako led
a v tom mém bylo tisíc trhlin.
Chtěl jsem ti říct, co k tobě cítím,
však neměl jsem odvahy dost.
Jenže teď zpátky domů se řítím...
Tak tomu se říká zbabělost.
Ahoj... Já vím, je to blbost. Jen jsem tak trochu přemýšlela nad tím jak by se asi Osamu cítil při vyznávání pocitů Sunovi. Nechtělo se mi psát nic delšího tak jsem se rozhodla pro básničku.
Ráda bych s vámi, kteří čtete moje kecy promluvila na dost seriózní notu. V posledních několika týdnech mě provází pocit, že šly všechny činnosti, které jsem mívala ráda a nutily mě se tady na to nevykašlat, od desíti k pěti. Začalo to se zhoršujícím se exémem na puse. Přestala jsem hrát na hudební nástroj ze kterého jsem měla letos absolvovat a ke kterému jsem se propracovávala deset let. Bylo to pro mě víc než frustrující zvlášť když mi učitelka řekla, že budu muset skončit a neodabsolvuju. Pak ale začaly selhávat všechny věci co mě bavily. Zpívání kdy mi rodina dala najevo, že se pro zpěv prostě nehodím. Volejbal kde po mně trenér defakto jen křičí, protože můj přirozený nahrávačský talent zmizel jako pára nad hrncem, jakobych snad v životě nedržela volejbalový míč a nakonec i wattpad.
Když si pročítám staré komentáře, připadá mi, že je něco prostě jinak. Nedokázala bych se na tuhle knihu vykašlat nebo ji uzavřít, protože by to bolelo až moc, ale řekněte mi upřímně... Baví to ještě někoho z vás?
ČTEŠ
Haikyuu (oneshots)
Hayran KurguDřív tohle byla prostě kniha plná jednodílovek, což je vlastně i teď, ale s každým jedním dílem si čím dál tím víc uvědomuju, že se tahle kniha stala místem, kde jsou úžasní a chápaví lidé na jednom místě. Děkuju vám všem za krásné komentáře, které...
