Ne... Ještě nejsem připravený to vzdát... Nevzdám to ani za nic na světě... Říkal si v duchu drobný zrzek, jehož sny se sypaly jako domeček z karet. Horko těžko v sobě držel slzy, které jakoby symbolizovaly prohru... Neúspěch... Nezdar... Proč měl tak zapálený chlapec přijít o svou jedinou naději? Zvlášť když se tolik snažil, aby dal dohromady celý tým. Jenže s lidmi, kteří jeho nadšení nechápali se dalo jen těžko vyhrát.
Ne... Ještě nebyl připravený se pustit svého snu, který pro něj znamenal celý svět. Zvlášť když viděl stejný zápal v borůvkových očích jejichž vlastníka musel Hinata porazit stůj co stůj.
Bohužel svět, do kterého se Shoyo snažil vecpat za každou cenu se zdál být nedostupný. To se ale mělo změnit. Už jen pár měsíců... Změní školu a přidá se ke skvělému volejbalovému týmu, kde se zlepší dost na to, aby dokázal Kageyamu porazit.
...
Pár měsíců uteklo jako voda a Shoyo se ocitl před dveřmi tělocvičny své nové školy. Avšak... Stál tam i on. Ten kluk v jehož očích žhnula jiskra, která se stejně jako ta zrzkova nedala uhasit. Jediný pohled do těch planoucích očí a Hinata cítil, jak se mu ztrácí pevná půda pod nohama. Zrychlující se tep, horký vzduch a pot stékající po čele... Zrzkovi najednou připadalo jakoby se krev v jeho žilách proměnila v lávu, která vedla teplo celým jeho tělem.
A pak..? Propukla hádka. Hádali se jako staří manželé, kteří se nedokázali dohodnout jestli koupit chleba nebo rohlíky. Jakoby si ani jeden z nich nechtěl přiznat, že ho ten druhý zaujal. Avšak pravda byla taková, že oba viděli tu nekonečnou záři, která byla tam, kde byli spolu.
Manželskou hádku rozseknul až hnědovlasý třeťák, který s nimi ztrácel trpělivost už teď.
Dny, týdny a měsíce plynuly jako voda a chlapci si začínali být bližší a bližší. Jenže přiznat si náklonost jeden ke druhému bylo až příliš těžké na to, aby to zvládli sami. A přesně proto se do toho musel vložit Tsukishima, kterému ti dva lezli pěkně na nervy. Ty jejich neustálé pohledy a vzájemná chemie, které by si nevšiml jen hluchoněmý slepec, ho přímo užírala zavnitř.
„Hej, pitomci." tituloval je, když většina týmu poodcházela. Zůstali tam jen ti dva, kteří chtěli trénovat navíc a Tsukishima, který už jich měl plné zuby.
„Debil..." zamumlal si Hinata pod vousy a Kageyama se uchechtl. „Co chceš?" zahulákal na Tsukishimu, který si to z druhého konce tělocvičny štrádoval k nim.
„Jste, slepí, blbí nebo obojí?" zeptal se a Hinata zvednul jedno obočí. „Hlavně že ty jsi strašně chytrý, že?" houstnoucí atmosféra napovídala, že se schyluje k hádce. To ale v tu chvíli nejspíš Tsukishima neměl zapotřebí, a tak přestal do těch dvou rýpat. „Jen vám chci říct, že vás dvou mám plné zuby a výjimečně to není kvůli vaší stupiditě... Jste do sebe zamilovaní a věřte mi nebo ne, jde to fakt hodně vidět, tak se laskavě dejte dohromady, než mi z vás hrábne." vztekal se Tsuki a máchal u toho rukama jako opice uprchlá z cirkusu.
„Hráblo ti?" zeptal se Kageyama ve snaze zamluvit to téma. „Ne..." přestal Tsuki máchat končetinami a znovu se narovnal. „Radši si rychle uvědomte, že vaše šance přiznat si své city, nebude trvat věčně. Nebuďte idioti jako já..." řekl trochu klidněji než se znovu rozčílil.
„Zapomeňte že jsem tu poslední větu kdy řekl..." vykřikl a pak se dal na odchod. Dřív než se Kageyama s Hinatou stihli vzpamatovat, byl už pryč.
„Nepřipadal ti nějaký... Rozladěný?" zeptal se Hinata Kageyamy, který stále zíral na dveře, kterými Tsukishima před chvílí odešel.
„Buď mu hráblo nebo mu něco zlomilo srdce... A vzhledem k tomu jak vyváděl, tipoval bych spíš to druhé... Myslíš, že se pohádal s Yamaguchim?" zeptal se Kageyama se škodolibým úsměvem.
„Nesměj se tomu... Je to sice idiot, ale lásku si zaslouží každý a kromě toho měl pravdu." usmál se Hinata a Kageyamovi na chvíli došla slova.
„Tím chceš říct-" „-Že tě mám rád..." přerušil ho Hinata. „Víc než jako kamaráda." usmál se a vzal černovláskovi míč, hopsajíc pryč. Kageyama ho ale rychle doběl a dřív než se zrzek stihl bránit, měl na svých rtech přilepené ty jeho.
„Taky tě mám rád." řekl a Hinata se usmál od ucha k uchu. „Tak vidíš, přeci jen měl pravdu. Měli bychom mu nějak pomoct." zamyslel se Hinata. „A ty si myslíš, že si pomoct nechá?" zamumlal Kageyama. „Jen se snažím být na něj hodný." naštval se Hinata. „Vždyť já vím..." odvětil Kageyama, který se očividně nechtěl hádat, s klidem v hlase.
...
I přes to, že měl Kageyama pravdu a Tsukishima by si pomoct nejspíš nenechal, Hinata to prostě musel zkusit. Druhý den ráno přihopsal k Tuskishimovi, který zrovna chystal síť.
„Hele, díky za ten včerejšek... Asi bych nikdy nesebral odvahu říct mu o svých citech sám. Chci se ti nějak odvděčit a z tvého včerejšího proslovu jsem pochopil, že máš nejspíš rád někoho, koho ztrácíš... Chci ti nějak pomoct." řekl odhodlaně Hinata, očekávajíc, že ho Tsukishima odpálkuje.
„Páni... Nečekal bych, že by ti to došlo." zemumlal Tsukishima trochu vyvedeně z míry. „Nech to být, stejně mě nikdy nebude mít rád tak jako já jeho..." řekl a pak se otočil zpět k síti.
„Je to Yamaguchi že?" zeptal se Hinata a Tsuki zrudnul. „C-co? Jak jsi-?" dřív než se stihl Tsukishima vyjádřit, Hinata si povzdechl. „Jde to poznat, když se na to člověk zaměří." řekl a Tsukishima se zamračil. „Nikomu to neříkej... Stejně na mých pocitech nezáleží." zabrblal.
„Proč si myslíš, že tě nemá rád?" dal si Hinata ruce v bok a nakrčil obočí.
„Děláš si srandu? Vždyť vidím, jak se dívá na Yachi... A proč ti to vůbec říkám?" pronesl Tsuki, spíš sám pro sebe.
„Začínám přemýšlet kdo je tady slepý a blbý... Yamaguchi a Yachi jsou moji kamarádi a můžu ti naprosto s klidem říct, že mezi nimi nic není. Yachi má ráda Kiyoko... A Yamaguchi..." nedořekl Hinata, protože si byl jistý, že by z tohohle Tadashi nebyl zrovna nadšený.
„Má rád tebe, tak nebuď idiot a řekni mu jak se cítíš." odhodlal se říct mu pravdu. Věděl, že to Tsukimu neměl říkat, ale za daných okolností by prostě nebylo správné, nechat si pravdu pro sebe.
...
A taky že Hinata udělal dobře, Yamaguchi byl šťastný a Tsuki taky. Vrabci si dokonce štěbetají, že se Tsukishima mírnil s urážkami na Hinatův účet, ale to jsou jen pouhé spekulace. Nakonec... Ona to je vlastně tak trochu symbióza. Neustálé hádky totiž ke Karasunu neodmyslitelně patří a to se nejspíš nikdy nezmění.
Ahoj tak jsem zase zpět. Tentokrát mi přijde, že jsem se dost odchýlila od své standartní osnovy a stylu psaní, tak snad vám to nevadí. Kapitoly teď dokonce nevychází jednou za měsíc a daří se mi psát víc, takže doufám, že mi to vydrží :)
ČTEŠ
Haikyuu (oneshots)
FanficDřív tohle byla prostě kniha plná jednodílovek, což je vlastně i teď, ale s každým jedním dílem si čím dál tím víc uvědomuju, že se tahle kniha stala místem, kde jsou úžasní a chápaví lidé na jednom místě. Děkuju vám všem za krásné komentáře, které...
