Haikyuu (oneshots)

TsukiYama

„Tsuki!" zakřičel Yamaguchi a já protočil očima „Urusai Yamaguchi." řekl jsem a zpražil ho pohledem. „Gomen Tsuki." odpověděl a pak zmlknul.

Tiše jsme šli vedle sebe a mě zevnitř přímo užíraly emoce. Proč musím milovat někoho kdo o mě zcela zjevně nemá zájem? Když nad tím tak přemýšlím, možná by bylo lepší kdyby mě tenkrát nezachránil. Nejspíš bych byl sice stále šikanován, ale alespoň by to nebylo tak hrozné, jako bolest mého srdce, při každém jeho "urusai". Celou cestu jsem byl smutný a chtělo se mi brečet.

Na tréninku se mi vůbec nedařilo. Každé jedno podání jsem zkazil a trenér si brzy všimnul, že není dobrý nápad nechávat mě na hřišti. Poslal mě si odpočinout a já tak jen sledoval jak ostatní hrajou.

Po tréninku jsem vyběhl z tělocvičny ven a sedl si pod strom. Po tvářích mi stekly slzy a já si ani nevšimnul že ke mně někdo přišel a pevně mě objal. „Co se stalo Yamaguchi?" zeptal se mě Hinatův hlas. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a nechal slzám volný průchod. Už to v sobě držím moc dlouho... Už je to osm let od té doby co jsem se zamiloval a co v sobě dusím všechny své pocity. A dnes je ten den, kterým to končí. Den, kterým konečně skončí fakt, že jsem na svoje emoce sám.

„Shoyo co mám dělat? Co mám dělat, když jsem se zamiloval do Tsukiho?" řekl jsem mezi vzlyky a on mě pohladil po vlasech. „Každá jeho poznámka, nebo nadávka mi láme srdce, ale prostě ho nedokážu přestat milovat. Prostě to nejde..."

Po tréninku jsem chtěl jít rovnou domů, ale bohužel na mě a krále zbylo uklízení tělocvičny. Všichni se někam vypařili a my začali uklízet.

Když jsem pak konečně vylezl ven, přiletěla ke mně mandarinková hlava. Panebože co ten ťulpas zase chce? „Tsukishimo!!!" zahulákal, zcela evidentně naštvaný. „Co chceš?" zeptal jsem se ho otráveně a kouknul mu do očí. „Umíš si vůbec představit jak moc Yamaguchimu ubližuješ?" zakřičel a já zvednul jedno obočí. „Osm let, kvůli tobě trpí a tobě je to jedno! Umíš někdy myslet na někoho jiného než sám na sebe?" křičel a křičel a já se nestačil divit, kde se to v něm bere. Čím víc jsem se ale dozvídal, tím smutnější jsem byl.

Potom co se vyřval jsem měl jenom jednu otázku. „Kde je Tadashi?" zeptal jsem se ho a on konečně sklapnul. „Proč to chceš vědět?" zeptal se a já protočil očima. „Sakra řekni mi kde je!" zakřičel jsem a zrzka nejspíš opustilo sebevědomí. „Šel domů." odpověděl a já si ho kompletně přestal všímat.

Rozběhl jsem se pryč. Samozřejmě směrem Yamsova domu. Doběhl jsem ho těsně před jeho domem. Bez varování jsem ho pevně objal. On se ale lekl a vyškubl se mi. „Co to sakra děláš?" zeptal se a já mu s klidem odpověděl „Objímám tě." „Proč bys to dělal?" zakřičel. „Protože tě miluju." řekl jsem a on se evidentně naštval. „Děláš si ze mě sakra prdel? Osm let mě ignoruješ, kašleš na mě a lámeš mi srdce a teď uděláš tohle? Proč já sakra něco tomu Hinatovi říkal?" „Tadashi sakra uklidni se! Chápu že jsi naštvaný a po tom co teď řeknu se na mě můžeš klidně vykašlat, ale po tom co mi můj bratr ublížil jsem se snažil ode všech odcizit. Nevázat se na ostatní lidi aby mi znovu neublížili... Ale u tebe to prostě nejde. Nešlo se do tebe nezamilovat. Bohužel to mě děsilo ještě víc... Vím že jsem na tebe zlý a chovám se jako debil, ale snažil jsem se předejít bolesti, kterou jsem tehdy zažil. Po tom co mi ale Hinata řekl, se cítím strašně. Tím co dělám ubližuju tobě a to je mnohem horší než kdyby někdo ublížil mě. Klidně podstoupím to riziko že mi můžeš zlomit srdce, ale já ho tobě úmyslně lámat prostě nedokážu." čekal jsem že se na mě po tomhle vykašle, ale on místo toho přišel blíž a objal mě. Vydechl jsem vzduch, který zůstal v mých plicích potom co jsem řekl a objal ho nazpátek. „Pojďme ke mně domů, nechci to řešit tady." řekl Tadashi a já s ním nemohl nesouhlasit.

Došli jsme domů a já měl v hlavě totální bordel. Nedokázal jsem se rozhodnout, na co bych se měl soustředit a tak jsem se rozhodl radši čekat, jak se tahle situace vyvine. Bohužel to skončilo tak, že jsme seděli na gauči a mezi námi bylo příšerně trapné ticho. „Myslel jsi to vážně?" zeptal jsem se po chvíli a v momentě ucítil jeho rty na těch svých. Absolutně nad ničím jsem nepřemýšlel, obmotal mu svoje ruce okolo krku a posadil se mu do klína. On mě chytil okolo pasu a já už vážně nechápal co se to sakra děje. Hned co jsem se vzpamatoval, jsem se od něj odtáhl. „Miluju tě." řekl a já zkameněl. Bylo mi jasné že by tohle jen tak někomu neřekl. Přemýšlel jsem, jestli mu říct co cítím. „Hele, chápu že mě nejspíš nemiluješ. Ostatně bych se tomu vůbec nedivil, když jsem na tebe pořád zlý." řekl a já se konečně rozhodl „Taky tě miluju." řekl jsem a políbil ho.

Ahoj, promiňte za tuhle kapitolu. Vím že je strašná. Fakt se mi nelíbí, ale jsem moc líná to přepisovat. Ale tak, alespoň něco...