To jsme si takhle jednou vyjeli se třídou na výlet. Samo o sobě by to asi nebyl vůbec problém, kdyby Yamaguchi nemusel zůstat doma... Fakt skvělý... Výlet se třídou plnou pitomců, když je ten jediný normální člověk z naší třídy na svatbě nějakého příbuzného.
Bože já jsem takovej smolař, to snad není pravda.
No, teď už se z tohohle výletu stejně nevykroutím když už jsme skoro na místě. Celý výlet spočíval v tom, že si projdeme museum a nakonec si prohlédneme jeskyni.
Vlastně jsem ani nevěděl na co je to museum zaměřené. Nijak zvlášť mě to nezajímalo, ale protože jsme jeli s naší učitelkou na dějepis a zrovna jsme probírali pravěk, tipoval jsem to na výstavu nějakých pravěkých pomůcek, pazourků a podobných krámů.
Bylo mi to všechno jedno. Nejradši bych si zalezl do postele a celý den prospal.
Výlet probíhal vcelku normálně než nějaké dva pitomce napadlo vzít bůh ví jak staré, křehké nádobí do rukou, i přesto, že nás průvodkyně upozorňovala na to, že nemáme na nic sahat. No a hádejte co? Samozřejmě, že keramický džbán skončil rozbitý na zemi.
No a měli jsme po výletu. Slečna, která nás měla provést muzeem div nevyletěla z kůže a já místo své běžné škodolibé radosti pocítil otrávenost. Nechtělo se mi tam stát a poslouchat jak řve. Chtěl jsem se jen ocitnout doma nebo tu mít aspoň Yamaguchiho...
Prohlídka musela kvůli těm dvěma skončit, takže jsme jeli zpátky. Učitelka nás pustila domů a já byl rád, že jsem se na to mohl vykašlat a dospat těch pár hodin, které mi chyběly.
Probudil jsem se až k večeru když mi přišla zpráva od Yamaguchiho. Bylo mi ho docela líto, protože vím, že nemá rád události kde je moc lidí a na rozdíl ode mě se domů dostal až teď.
Nemusel jsem ho ani vidět ani slyšet a stejně jsem věděl, že měl den na nic. Stačilo se podívat na to jak píše a bylo to jasné.
Chtěl jsem ho nějak rozveselit, ale nebylo jak. Jediné co by mu mohlo pomoct bylo si odpočinout, ale to věděl i on. Nepsali jsme si dlouho a já doufal, že šel spát.
...
Další den jsme se setkali až po cestě ze školy, protože jsme neměli žádné společné hodiny.
„Bylo to příšerné. Neumíš si ani představit jak může být den dlouhý. Ani jídlo se tam nedalo jíst..." stěžoval si když jsem se ho zeptal jaké to bylo.
Moc jsem nad tím nepřemýšlel a trochu jsem se pousmál. Byl roztomilý když se rozčiloval.
„Ber to tak, že už to máš za sebou." řekl jsem tónem, který překvapil i mě samotného. Znělo to tak... Laskavě... Úplně jinak než u mě bylo zvykem.
„Vypadáš, že sis výlet užil když máš tak dobrou náladu. Jaké to bylo?" změnil téma a já si vzpomněl na tu katastrofu.
„Ne, bylo to příšerné." odfrkl jsem si a on se uchechtl.
„Tak proč ses tak usmíval?" zeptal se zvědavě a já pokrčil rameny.
„Nevím." odpověděl jsem mu i když jsem věděl až příliš dobře.
„Ale víš." pousmál se a já díky jeho úsměvu znovu nedokázal udržet koutky úst dole.
„Nechci ti to říkat." usmál jsem se ještě víc.
„Ale chceš." uchechtl se a já pocítil jak se mi žaludkem prohnalo hejno motýlů.
„Tak jo." řekl jsem s naprostým klidem a uvolněním. Pak jsem mu věnoval jemnou dětskou pusu a on zkoprněl. Jediné co se pohybovalo byla rozrůstající se čarveň na jeho tváři.
Usmál jsem se ještě víc než si mě Yamaguchi stáhnul zpátky k sobě a pusu mi oplatil.
„Jsi roztomilý když se vztekáš." řekl jsem mu a on se usmál od ucha k uchu.
„A ty jsi roztomilý když se směješ." odpověděl. Rozcuchal jsem mu vlasy a on mě chytil za ruku.
„Tak pojď než někdo uvidí jak se červenáš." poškádlil jsem ho a on si schoval obličej do své druhé ruky.
„Nečervenám se." popřel a pak se na mě přesvědčivě zahleděl. Jenže červené tváře zamaskovat nedokázal.
„Jasně... To je podobně důvěryhodné jako moje výmluvy když se mě máma zeptá jestli se mi líbíš." řekl jsem a on se začervenal ještě víc.
„Vidíš, mám pravdu." řekl jsem a líbnul ho na čelo.
„Pojď prosím tě." řekl a zatáhnul mě za ruku.
„Vždyť už jdu." odpověděl jsem a v mém srdci se při pohledu do jeho tváře rozlehl příjemný pocit, který se dal označit jen jediným slovem... Láska.
Guys já vás miluju. Jakože jak se jako stalo, že má tahle praštěná kniha přes 17k přečtení a 1700 hvězdiček??? Prostě já to nechápu, je to úplně šílený a neuvěřitelný. Nikdy jsem si nemyslela, že se tyhle oneshoty stanou tak nedílnou součástí mého života. Tohle už je 77. kapitola. Začínám pomalu, ale jistě věřit, že to opravdu dokážu a dotáhnu to do té stovky. Děkuju vám všem za podporu. Moc pro mě znamenáte. <3
ČTEŠ
Haikyuu (oneshots)
FanfictionDřív tohle byla prostě kniha plná jednodílovek, což je vlastně i teď, ale s každým jedním dílem si čím dál tím víc uvědomuju, že se tahle kniha stala místem, kde jsou úžasní a chápaví lidé na jednom místě. Děkuju vám všem za krásné komentáře, které...
