Haikyuu (oneshots)

KuroKen

Seděli jsme na gauči a koukali na zápas Karasuna a Seijoh. Ani jeden z nás nevěděl jak to skončí, a tak jsme s napětím koukali na obrazovku televize a hltali popcorn, který jsme si předtím udělali.

„Kdo si myslíš, že vyhraje?" zeptal se mě Kuroo a já se na něj nevěřícně podíval.

„Děláš si srandu? Jasně že Karasuno. Věřím, že to vyhrajou!" pronesl jsem přesvědčeně a Kuroo zavrtěl hlavou.

„Podle mě vyhraje Sejioh..." řekl pochybně a pak se ušklíbl.

„Co se takhle vsadit?" navrhl a já trochu zaváhal. Věřil jsem, že Karasuno vyhraje, ale na druhou stranu... Co kdyby ne?

„Tak fajn." řekl jsem po chvíli. „O co?"

„hmmm, když vyhraje Karasuno, zahraju si s tebou tu hru, kterou si se mnou chceš už tak dlouho zahrát." navrhl.

„A když prohrají?" doptával jsem se a Kuroův úškleb na tváři se zvětšil.

„Když prohrají, vezmeš si na jeden den do školy tu čelenku s kočičíma ušima, kterou ti koupila tvoje máma k devátým narozeninám." řekl a já jen nad tou představou celý zrudl.

„Ani náhodou!" vykřikl jsem a úplně přestal sledovat průběh zápasu v televizi.

„Ale no tákkk. Prosííím." zaškemral a udělal na mě psí oči.

„No tak jo... Co mám s tebou dělat." povzdechl jsem si a v duchu litoval toho, že jsem na to kývl.

Teď jsem se skutečně modlil, aby Karasuno vyhrálo...

...

Když po necelé hodině zápas skončil, vítězně jsem zajásal. 

Za to Kenma nevypadal, že by byl bůh ví jak nadšený... Spíš naopak.

Už teď jsem se nemohl dočkat, až ho uvidím v těch roztomilých kočičích ouškách. 

„To není fér!!!" vykřikl najednou a vrhnul po mně naštvaný pohled. Když jsem se rozesmál nad jeho roztomile nafouknutými tvářičkami, urazil se ještě víc a začal mě lechtat.

„Tak ty se mi budeš smát?" zeptal se pobaveně a pak dodal „však jen počkej." s těmito slovy přidal na lechtání a já nabral pocitu, že za chvíli umřu smíchy.

Nedalo se to vydržet... Tak strašně to lechtalo.

V záchvatu smíchu jsem neměl nejmenší šanci se bránit, čeho Kenma samozřejmě nemohl nevyužít.

Když toho po chvíli konečně nechal, jen poznamenal, že už si takhle snad líp zapamatuju, že se nikdy nemám smát na jeho účet.

Pak si odešel do kuchyně pro vodu a já na něj v stále doznívajícím záchvatu smíchu zavolal „Doneseš mi prosím taky vodu?"

„Dones si ji sám." odpověděl trucujícím tónem a já se zamračil.

Někdy má to moje kotě opravdu k ohleduplnosti asi tak daleko jako moje ponožky k čistotě...

Zvedl jsem se z gauče a došel si do kuchyně sám. 

...

Měl jsem vztek... Nejen, že Karasuno prohrálo... ještě si na sebe budu muset vzít tu pitomou čeleku.

Vyběhl jsem schody do svého pokoje a začal se přehrabovat ve svých věcech. 

Kam jsem ji jen dal? Lamentoval jsem si jen tak sám pro sebe, když jsem hledal tu zatracenou čelenku.

Teprve když jsem ji po půl hodině hledání konečně našel, jsem si uvědomil jak je příšerná.

Nedivím se, že jsem ji pohodil až někam do nejtemějšího kouta svého pokoje...

Jen tak na zkoušku jsem si ji nasadil na hlavu a podíval se do zrcadla. Nad tím pohledem jsem si povzdechl.

Vážně takhle musím do školy? Ptal jsem se sám sebe a proklínal Daichiho, že nenechal Kageyamu s Hinatou trénovat trochu dýl.

Zajímalo by mě co touhle blbou sázkou Kuroo jako sleduje... A taky by mě vážně nikdy nenapadlo, že v tomhle děsu půjdu někdy do školy.

Teď už mi fakt chybí jen ocásek, vousky a čumáček a je ze mě plnohodnotná kočka...

Povzdechl jsem si nad představou Kuroova nadšeného obličeje, kdybych se skutečně uměl měnit na kočku.

Když nad tím tak přemýšlím... Vždycky říkal, že se chovám spíš jako kočka než jako člověk.

Ještě chvíli jsem přemýšlel nad celou touhle situací a nad nejlepším plánem jak se z toho vykroutit.

Nakonec jsem ale usoudil, že jsou všechny úplně stejně zoufalé a radši se začal smiřovat s faktem, že jdu s tou čelenkou zítra do školy.

„Nezapomeň na naši sázku." napsal jsem Kenmovi ráno a vysloužil si tak tři smajlíky, které měly vztyčené jeden konkrétní prst.

V tu chvíli jsem fakt doufal, že se na to Kenma nevybodne, protože kvůli té představě jeho s kočičíma ušima jsem skoro celou noc nespal. Byla by vážně škoda, kdyby se na to jen tak vykašlal.

Pobral jsem si pár věcí, které dneska potřebuju a vyběhl na ulici. Normálně bych čekal, že tu někde poblíž bude stát Kenma, ale dneska tu tak nějak nebyl.

Pomyslel jsem si, že je na mě prostě pořád uražený a vydal se do školy. 

Došel jsem do tělocvičny, kde se měl uskutečnit ranní trénink a všiml si malého hloučku v levé polovině tělocvičny. 

Vypadalo to skoro jako nějaká tajná porada.

Doběhl jsem tam a všiml si otráveného Kenmy.

„Kuroo!" vykřikl když si mě všiml a udělal si cestičku davem směrem ke mně.

„Řekni jim, že jsem prohrál sázku. Lev se směje těm kočičím uším." pronesl trochu naštvaně a trochu smutně zároveň.

„Leve, nech ho napokoji! Prohrál, když jsme se vsadili kdo vyhraje zápas. Jestli Karasuno nebo Aoba Johsai." zpražil jsem Leva pohledem a ten dal konečně pokoj.

„Dík." šeptl mi Kenma do ucha a já se usmál.

Trochu jsem se od něj odtáhl, abych si ho mohl prohlídnout v těch kočičích uších.

„Vypadáš úžasně!" zatleskal jsem nadšeně rukama a Kenma se na mě žalostně podíval.

„Nech mě si tu věc sundat... Prosím." zaškemral a já se zamyslel.

„Fajn ale musíš mi slíbit, že si je pak oblečeš při jiné události." řekl jsem záludně a Kenma přikývl.

Pak mu ale došlo co jsem myslel a celý zrudl.

„Tak jak to bude?" zeptal jsem se a Kenma se na chvíli zamyslel.

Pak si sundal kočičí uši a úškleb mi opětoval.

„Fajn... Ať je tedy po tvém."

Čauky mňauky. Doufám, že jste si tuhle kapitolu užili tak jako já <3 Vím, že dnes mělo být EnnoTana, ale nechtělo se mi a neměla jsem na ten ship žádné nápady. Tak doufám, že brzy nějaký dostanu.