Haikyuu (oneshots)

EnnoTana

„Kiyokooooooo!" zakřičel někdo za mnou a já rozpoznal velmi známý hlas. Proč to furt dělá? Copak nevidí jak moc mi tím ubližuje? I Noya zmoudřel...I když, on měl rád Asahiho. Když nad ním Kiyoko protočila očima, ublíženě jsem si povzdychl. Chápu, že ho nemiluje, ale stejně mi to ubližuje. Tak moc jí závidím, že ji Tanaka chce a jí je to jedno... Pak se naštěstí uklidnil a dal jí pokoj, takže jsem se na to nemusel dívat. Celé dopoledne pak proběhlo normálně a když jsem odpoledne přišel na druhý trénink, udělal to zase. Tentokrát už jsem to nevydržel. Vyběhl jsem ven a zabočil za roh. Tam jsem si sedl do trávy, opřel se o stěnu tělocvičny a začal brečet. Skoro okamžitě se vedle mě objevili Kinoshita s Naritou. Oba dva mě bez jakýchkoliv otázek objali a já je objal nazpátek. Slz, které se mi kutálely po tvářích s každou vteřinou přibývalo a po chvíli se k nim přidaly i vzlyky. Mí dva kamarádi se ode mě po chvíli co jsem se trochu uklidnil odtáhli a vážně se na mě podívali. „Co se stalo?" zeptal se mě Kinoshita a já si otřel zbývající slzy. „Víte jak jsme se minulý týden bavili o lásce a já vám odmítl říct kdo se mi líbí?" odmlčel jsem se. „Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se zabouchl do Tanaky. Stalo se to hned první den co jsem ho potkal. Strašně mi ubližuje jak se dívá na Kiyoko, protože tím ukazuje, že je heterosexuál a že u něj nemám nejmenší šanci." řekl jsem a oni na mě vyvalili oči. Na nevyslovenou otázku, na kterou zcela evidentně oba mysleli, jsem jen pokýval hlavou. „Ano, Tanaka." dodal jsem. Bál jsem se, co si pomyslí. Oni mě jen znova objali a pak Narita řekl. „Ty jsi teda číslo Enno, ale neboj, jsi náš kamarád a my tě podpoříme." „Přesně tak, vždycky tě budeme mít rádi." dokončil za něj Kinoshita. Jen jsem jim tiše poděkoval. Pak jsem začal přemýšlet. Už zase spolu ve všem souhlasí. Ti dva jsou prostě stvoření k tomu, aby byli spolu. Fakt moc je shipuju a už jen čekám na ten den kdy za mnou jeden z nich přijde s tím, že miluje toho druhého a nebo až přijdou s tím že spolu chodí. Do těchto myšlenek jsem se ponořil tak moc, že jsem dokázal zapomenout na celou situaci s Tanakou.

„Hej, už zase mě neposloucháš!" vyčetl mi káravě Noya a já se na něj ztrápeně podíval. „Co se stalo?" zeptal se mírně vyděšeným hlasem. „Myslíš, že kdybych přestal otravovat Kiyoko, nechal by to tým jen tak?" zeptal jsem se ho. „Ne, určitě by se ptali. Proč?" odpověděl mi upřímně a já si jen tiše povzdychl. „Jsem gay...Jen strašně dlouho trvalo než jsem si to uvědomil. Zapíral jsem si svoji sexualitu a schovával se za nesmyslné otravování někoho, kdo se mi vlastně vůbec nelíbí. Moje rodina nemá homosexuály ráda a já se bojím. Zapíral jsem si kdo jsem, protože jsem se bál co se stane...Pointa je, že jsem se zamiloval do kluka a už se nechci přetvařovat." Po tom co jsem tohle vypustil s pusy se na mě Noya vážně podíval a pak mě objal. Byl jsem za to rád. Potřeboval jsem objetí. „Do koho ses zamiloval?" zeptal se mě a já přiškrceně odpověděl: „Do Ennoshity." „Myslím, že bys mu to měl říct." odpověděl mi. „Já vím, já vím..."

Už mě to nebaví, končím s volejbalem. Volejbal mi za tu neuvěřitelnou bolest u srdce nestojí. Miluju když se dotýkám míče, ale Tanaku miluju víc. Nikdy bych neřekl, že se své tak moc oblíbené činnosti vzdám, ale tohle už nevydržím. Moje srdce se pokaždé rozpadá na milion malých kousků a já cítím nepopsatelnou bolest. Jelikož vím, že mě Tanaka nikdy nebude mít rád tak jako já jeho, bude lepší se mu vyhýbat obloukem. „Kinoshito, Narito, promiňte, ale končím s volejbalem...Tu bolest už dál nesnesu." řekl jsem jim na což oni začali protestovat. Když se jim mě ale nepodařilo přesvědčit, vzdali to. U mojeho domu se ode mě odloučili a odešli pryč.

Při cestě domů, jsem hodně přemýšlel. Měl bych to Ennoshitovi vážně říct? Myšlenky mi běhaly hlavou a já se nedokázal soustředit na nic jiného než na něj. Najednou mi někdo zamával před obličejem a já prudce uskočil. „Kinnoshito, Narito? Co tu děláte? Nebydlíte náhodou na druhý straně města?" „Jo, ale to teď není důležité!" vykřikl zadýchaně Kinnoshita. „Musíme ti něco říct. Jednoduše musíš přestat vyznávat Kiyoko svoji lásku. A taky nám musíš pomoct přemluvit Ennoshitu, aby nekončil s volejbalem." pokračoval Narita. Když jsem jim pak začal pokládat různé otázky a oni mi trpělivě odpovídali, byl jsem čím dál tím zvědavější. Po dokončení jejich proslovu o tom co všechno se stalo a jak moc Ennoshitovi ubližuju, jsem se okamžitě vydal k jeho domu. Musím ho okamžitě zastavit než udělá nějakou blbost a opustí tým. Řítil jsem se k němu tak rychle jak to jen šlo a Kinnoshitu s Naritou nechal někde daleko za sebou. Z jedné strany jsem byl strašně rád, že to Enno cítí stejně, ale z druhé strany jsem se za sebe šíleně styděl. Jak jsem mohl být tak hloupý a ubližovat sobě i člověku, kterého miluju, jen proto, že je moje rodina netolerantní a já si myslel, že můžu svoji sexualitu změnit? Když už jsem se konečně nacházel před jeho domem, začal jsem zbrkle zvonit. On mi pochvíli otevřel a já viděl jeho zarudlé, opuchlé oči, díky kterým jsem poznal, že musel hodně brečet. Bez váhání jsem mu skočil kolem krku a začal taky brečet. „Promiň, promiň, promiň, promiň!" začal jsem opakovat a on zcela evidentně vůbec nechápal o co jde. Nejspíš mu došlo, že tohle bude na trochu delší povídání, tak mě pozval dovnitř a my se během chvíli ocitli v obyváku. Začal jsem mu pomalu vysvětlovat co se stalo a on na mě zůstával překvapeně hledět. Překvapení ale nebyla jediná emoce, která se zračila v jeho očích. Viděl jsem v nich porozumění, něhu, lásku a možná i kousek lítosti. Celé své vyprávění jsem pak ukončil dvěma krásnými slovy, která jsem mu chtěl tolik říct a on je tolik toužil slyšet. 

„Miluju tě" řekl a mně poskočilo srdce. Jemně jsem mu zatlačil do ramen, až se položil na záda a já se mu uvelebil na hrudi. On si zabořil svoje prsty do mých vlasů. „Miluju tě." zopakoval jsem to samé co řekl před chvílí a nadzvednul se na loktech. Pak jsem si majetnicky přivlastnil jeho rty, při čemž jsem myslel na to, že teď už je jen můj.

Oya. Oya, Oya. Oya, Oya, Oya. Omlouvám se, že jsem to napsala tolikrát, ale já ten pozdrav prostě miluju. Je to ta nejskvělejší hláška z Haikyuu, teda vlastně je to na stejné úrovni jako Kageyamovo: Boke, Hinata, Boke. Nebo Hinatovo: Baka, Kageyama, Baka. Vždycky když tyhle tři hlášky slyším nebo si vybavím ty hlasy a výrazy postav když tohle říkají, zahřeje mě u srdce. Mimochodem se s vámi taky jdu podělit o svůj dnešní zážitek z obchodu. Prostě jsem s babičkou byla kupovat brusle, protože ty moje už jsou mi malé a já ježdění na nich prostě zbožnuju. No takže jsme tam přišli a byli tam takoví dva prodavači, jednomu bych tipla tak 22 a druhému 25. Oba takoví milí sympatičtí a hodní. Normální člověk by si prostě koupil brusle a pak vypadl bez většího přemýšlení kdo mu je prodal...Co udělám já? Začnu ty dva shipovat. Hele řekněte, stalo se vám něco takvého někdy taky nebo jsem prostě fakt divná?