Haikyuu (oneshots)

BokuAka

„Bokuto nenapadá tě nějaké téma na slohovku?" zeptal se Akaashi svého kamaráda, který ale okamžitě zavrtěl hlavou. „Ehh... Máme napsat příběh na libovolné téma a já nemám nejmenší tušení o čem mám psát." zamrmlal černovlásek a sklopil pohled k zemi. „S tím ti nepomůžu... Sloh mi nikdy nešel, ale kdybych měl něco takového napsat, psal bych o něčem s čím mám zkušenosti. Třeba o nějakém svém zážitku nebo o svých snech. Nebo bych možná zkusil psát o něčem čeho se bojím... I když to je asi blbost." odpověděl Bokuto. „Ne, to ne. To je vlastně docela dobrý nápad." zapřemýšlel se Akaashi. „Díky Bokuto, uvidím co zvládnu." prohodil ještě Keiji než se jejich cesty rozdělily.

Akaashi přišel domů a zapadl za počítač. Bohužel byla stránka před ním i po půl hodině prázdná, a tak brzy sklouznul k prokrastinaci a procházení instagramu. Najednou narazil na video s jedinou otázkou, která se ale okamžitě stala jeho múzou. Kdybyste měli napsat příběh začínající a končící stejnou větou, která by ale pokaždé měla jiný význam, jaká by to byla?

V tu chvíli dostal Akaashi nápad. Nápad, který ho měl spasit před nevypracovaným domácím úkolem...

...

Když dalšího dne úkol odevzdával, ani moc nepřemýšlel nad tím, že jejich učitelka říkala, že bude nejlepší práce vyvěšená na nástěnce na chodbě a že by si jeho slohovku mohli všichni přečíst...

Miloval lilie...

Seděli jsme společně v místnosti plné lidí a já čekal až mu budu moct předat květiny, které mu vždy vykouzlily úsměv na tváři. Nikdo nepřemýšlel nad tím pro koho ty kytky vlastně jsou, protože byl poslední den školy a nebylo nic neobvyklého darovat je učitelům... Všichni tak nějak předpokládali, že se i kytice v mé ruce brzy octne na učitelské katedře, avšak já moc dobře věděl, že jsou určeny někomu, kdo pro mě znamená celý svět.

Poslední zvonění... Už jen chvíle než k němu nervózně dojdu a podám mu květy jejichž okvětní lístky jsou bílé jako sníh. A co on na to? Ach ano... Ten jedinečný úsměv, který mi už po milionté způsobí husí kůži.

Cítím jak se mi ztrácí pevná půda pod nohama, když se dívám do těch rozzářených očí plných naděje a radosti. Jak rád bych mu řekl, že pro mě znamená celý svět, jenže jak? Jak mu mám říct, že mu dávám ty květiny z lásky, když nechci zničit to na čem mi tolik záleží? Opustili jsme třídu a před školní bránou se rozloučili. Bezstarostně jsem odešel domů a v mé hlavě se usadil příjemný pocit z jeho nádherného úsměvu...

Kéž bych tehdy věděl co se stane... Nemusel bych tu teď stát a dívat se na hlínu pod kterou bude spát až do skonání světa... V ruce tisknu žlutobílé květiny, na které se nedokážu déle dívat bez toho, aniž by se mi do očí netlačily slzy. Naposledy mu dám ty krásné kytky, které tolik miloval... Ale on už se na mě nikdy tak zářivě neusměje. Při pomyšlení na jeho nádherné oči mi po tváři stekla slza... „Miloval jsem tě... Tak proč jsi mě opustil?" zašeptal jsem než jsem opatrně odložil kytici na jeho hrob. Zradily mě mé vlastní nohy a já v záchvatu pláče padnul na kolena.

Miloval lilie...

Přesně tohle Akaashi napsal do své slohové práce a přesně to si Bokuto po několika dnech přečetl na nástěnce. Když si přečetl jméno autora, něco uvnitř něj mu dovolilo pochopit hlubší význam Akaashiho slohovky.

Řekl mu, aby napsal o něčem čeho se bojí... A on napsal o smrti člověka, který miluje lilie. Vtip je v tom, že to Bokuto byl ten, kdo lilie vždycky miloval.

Přesně to mu nadělalo v hlavě nepořádek, a tak byl na tréninku úplně mimo a nedokázal se vůbec soustředit.

„Bokuto co je to s tebou?" zeptal se Kaashi, který o situaci neměl ani ponětí. „Nedokážu přestat myslet na tvou slohovku, kterou pověsili na nástěnku... Mám nezkrotný pocit, že byla o mně... A jestli to tak doopravdy je, myslel jsi to vážně?" zeptal se Bokuto a Akaashi si povzdechl. „Ano... Myslel jsem vážně každé jedno slovo a máš pravdu, ta slohovka je o tobě... Jen jsem nevěděl, že ji učitelka pověsí na nástěn-" chtěl doříct Akaashi, ale Bokuto ho umlčel polibkem. Bylo mu jedno, že je kolem celý volejbalový tým...

Jediné co ho v tu chvíli zajímalo byl Akaashi a jeho sladké, růžové rty.

Hello, to jsem po sto letech zase já. Asi to tak nějak stojí za prd, i ten konec je odfláklý, ale tak co už. Doufám, že jste si to užili a vidíme se zase někdy.