Haikyuu (oneshots)

KageHina

Tak jo, tak jo, uklidni se! Opakoval jsem si v hlavě a ze všech sil jsem se snažil uklidnit. Bohužel se mi to ani trochu nedařilo a nervozita ve mně naopak akorát víc narůstala. 

„Tak já jdu Shoyo, nenechte Natsu moc ponocovat a kdyby zlobila, dejte jí jejího plyšáka." připomněla mi ještě jednou mamka, než se za ní zaklaply dveře.

Ano... Dnes mám hlídat Natsu... S Kageyamou.

„Tak, co budeme dělat?" zeptal jsem se Natsu a v hloubi duše doufal,že vybere něco, co zpomalí čas nebo něco, co způsobí, že přijde Kageyama trochu později.

Bohužel nic takového nebylo v jejích silách, a tak jsme skončili u sledování nějakého animáku.

Neuběhlo ani pět minut a zazvonil zvonek. „Kdo to je?" zeptala se Natsu a já se pokusil vystrouhat úsměv. „Jeden můj kamarád. Přijde nám dělat společnost." řekl jsem jí a ona se rozběhla ke dveřím.

Otevřela Kageyamovi a ten se na ni... Moment, vážně se právě usmál?

No ty vole... Proč má tak hezký úsměv? A proč se nesměje častěji?

Došel jsem k nim a on na mě obrátil svůj pohled. „Ahoj." pozdravil nás oba a já ho pozval dál do domu.

Natsu se mezitím uvelebila na svém původním místě a vrátila se ke sledování animáku. S Kageyamou jsme se k ní po chvíli přidali a všichni společně jsme se nějakou dobu dívali. Asi v polovině filmu Natsu položila na Kageyamu hlavu a tak nějak se mu celá svalila do náručí.

Chvíli jsem se bál, že ji od sebe Kageyama odstrčí, nebo že bude mít nějakou nevhodnou poznámku... On se ale namísto toho jen usmál od ucha k uchu a pohladil ji po vlasech.

Natsu se taky usmála a já nevěřil svým očím. Kageyama vyadal tak strašně roztomile když se mu moje sestra pelešila v náručí a on se upřímně usmíval.

Radši jsem to nechal být a počkal než skončí film. Natsu na konci oznámila, že je unavená a že už si půjde lehnout. Ani se jí nedivím... Dneska celý den pobíhala sem a tam jako praštěná, a tak není divu, že je unavená.

Když odešla, Kageyama na mě obrátil svůj pohled. „Máš milou sestru." řekl mi a já se pousmál.

„Máš rád děti?" zeptal jsem se ho a on přikývl.

„Jsou to malí nezkažení andílci, kteří ještě nepoznali bolest."  odpověděl a pak se zahleděl někam do prázdna.

„Stejně jako ty..." dodal ještě mumlavým hlasem, který jsem asi ani neměl slyšet.

„To myslíš vážně?" zeptal jsem se ho a přitom jsem se ještě víc usmál.

„Asi jo." odpověděl mi a mírně se pousmál. Připadalo mi, jakoby se snažil trochu otevřít... Nechtěl jsem to nijak zkazit ani uspěchat, ale zároveň jsem měl chuť se mu svalit do náručí tak jako předtím Natsu.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě a já zkoprněl. Dost jsem váhal, jestli mu říct pravdu.

 „Nad tím jak se na tebe Natsu svalila." přiznal jsem nakonec a on se trochu uchechtl.

„Bylo to roztomilé. a taky bylo fajn, že mě někdo obejmul." odpověděl mi a moje touha mu skočit do náručí ještě narostla.

„Ch-chceš obejmout?" zeptal jsem se dost váhavě a on se zarazil.

„Cože?!" dostal ze sebe a já sklopil pohled.

„Promiň, byl to blbý nápad." řekl jsem a on tam ještě chvíli seděl jako solný sloup. Pak si mě přitáhl k sobě a já ucítil jak se mi rozbušilo srdce. Trochu nejistě jsem se o něj opřel když jsem ucítil jeho dech na svém krku. Naskočila mi husí kůže.

Když se ode mě odtáhl, schoval si tváře do dlaní.

„Co se děje?" zeptal jsem se, snažíc se, aby můj hlas zněl alespoň trochu klidně, i přes to, že moje srdce bilo jako kostelní zvony.

Kageyama mi chvíli neodpovídal a když se po chvíli uklidnil, znovu se na mě podíval. Jeho tváře byly lehce narůžovělé a on zřejmě moc nevěděl kam s očima.

„Už dlouho jsem tě chtěl obejmout." odpověděl mi nakonec a já zatajil dech.

„Já tebe taky." dostal jsem ze sebe po chvíli. Nastalé ticho vytvořilo tíživou atmosféru plnou očekávání. 

Po chvíli zvláštního ticha jsem se k němu trochu natáhl a nejistě jsem ho chytil za ruku. Netušil jsem co to dělám, ale chtěl jsem se ho znovu dotknout.

„Proč mě tak nesnášíš?" zeptal jsem se ho na otázku, která mě tížila už nějaký ten pátek.

„Jak jsi na to přišel?" zeptal se mě a já pokrčil rameny.

„Vždycky mi nadáváš, chováš se ke mně jen jako ke spoluhráčí, kterého nemůžeš vystát...Chtěl bych být alespoň tvůj kamarád..." řekl jsem mu a on si povzdechl.

„Snaha zamaskovat pocity je hrozná potvora." poznamenal jen. Pak si mě k sobě přitáhl a jemně mě políbil. Nevěděl jsem co mám dělat, a tak jsem jen omotal své ruce okolo jeho krku.

On se ode mě po chvíli odtáhl a sklopil pohled.

„Jestli mě po tomhle budeš nenávidět ty, tak si prosím alespoň pamatuj, že bych tě nedokázal nemít rád. Vím, že asi nejsem nejlepší v projevování emocí, ale věř mi, že tě mám opravdu moc rád. Asi i víc, než si sám uvědomuju." řekl a já se usmál.

„Taky tě mám rád... Nejspíš tím stejným způsobem jako ty mě." řekl jsem mu a pak jsem ho znovu políbil. Když nám oběma došel vzduch, Kageyama se na mě poprvé opravdu usmál.

„Miluju tě Shoyo." řekl a vtáhl si mě do svého obětí.

Ahooj. Chtěla bych se zeptat, budete někdo na Colours of Ostrava?