Haikyuu (oneshots)

IwaOi

Slzy... Slzy a spousta kapesníků, které teď představovaly jediné přátele. Cítil jsem bezmoc, nechuť žít... Ta osoba na které mi tak strašně moc záleželo mi bodla kudlu do zad v momentě kdy jsem ji potřeboval nejvíc. Od té doby co nám umřeli rodiče jsem se uzavřel do sebe. Nevěřím lidem, protože jsou zlí a proradní. Jediní dva lidé kterým jsem se odvážil uvěřit od té doby co šel můj život do trosek byla moje sestra a Oikawa. Teď už mi zbyl jen Oikawa, který si kvůli mé uzavřenosti určitě myslí, že ho nesnáším. Už pár měsíců si uvědomuju, že pro mě Tooru není jen kamarád. Začalo to zcela nevinně, v momentě kdy za ním neustále lezly skoro všechny holky ve škole. Myslel jsem si, že to co mě štve jsou jejich pištící hlasy a dotěrná vůně přeslazených dortíků, ale postupem času jsem si začal uvědomovat, že prostě žárlím. Čím víc času jsem s ním trávil tím víc jsem mu propadal. Každé jeho "Iwa-chan" je jako pohlazení po srdci a jiskra v jeho očích pokaždé když se mu povede smeč nebo podání je prostě něco úžasného. Jednoho jarního rána mi to konečně doplo. Oikawa pro mě není jen kamarád. Chtěl jsem se někomu svěřit. Potřeboval jsem úlevu od myšlenek, které tak moc zahlcovaly moji mysl. Šel jsem se svěřit své sestře... Kdybych tehdy věděl, že je homofobní, nikdy bych za ní nešel. Asi si dovedete představit co se stalo... Teď si ode mě drží odstup a už dva týdny se mnou nepromluvila ani slovo.

„Nevíte někdo kde je Iwa-chan?" zahulákal jsem na celou tělocvičnu, načež všichni v týmu záporně zavrtěli hlavou. Povzdechl jsem si. Už dva týdny se ve škole neobjevil a ani učitelé neví co s ním je. Bojím se o něho. Není to ale takový ten typický strach, který mívám před důležitým zápasem, nebo když mě někdo vyděsí. Je to jako by mi někdo bral moji součást a vzdaloval se rychlostí, se kterou nedokážu držet krok. Po škole za ním budu muset zajít.

Takhle to dál nejde. Musím do školy, jinak se o mě začnou všichni bát. Vlastně už takhle mám určitě mobil zaspamovaný zprávami na téma "co se s tebou děje?" Ještě chvíli jsem přemýšlel jak vlastně vysvětlím svou dvoutýdenní absenci ve škole. Pak mě ale vyrušilo klepání na dveře. Zaradoval jsem se, že možná sestra konečně přišla k rozumu. Kdo jiný než ona by to taky mohl být že? „Dále" řekl jsem a samotného mě překvapilo jak hrozně můj hlas zní. Ještě víc mě ale překvapilo, když do dveří nevešla moje sestra.

Otevřel jsem dveře místnosti kterou už tak dobře znám. I přes to, že jsem ty dveře otevíral víc než stokrát jsem měl pocit, že to dělám poprvé... Domem panovala nepříjemná atmosféra a všechno působilo jinak než obvykle. Ten největší šok ale přišel, když jsem uviděl Iwaizumiho. Ležel na posteli, s opuchlýma, zarudlýma očima, jeho prázdný pohled mě propaloval skrz naskrz a vlasy byly tak mastné a zpocené, že se mu lepily k hlavě. Pohled na něj mi trhal srdce na malé kousky... Ta část mě co mi byla odcizena se rozpadala lítostí a žalem. „I-Iwa-chan" vydechl jsem. „Oikawo?" zasípal on a praštil sebou do postele. Přiběhl jsem k němu a objal ho kolem pasu. Pak se ale stalo něco, co bych opravdu nečekal. Jeho ruce se snad poprvé v dějinách našeho přátelství obmotaly kolem mých ramen a on se na mě víc natiskl. Bylo to úžasné. Ještě nikdy jsem necítil tak skvělý pocit. Můj žaludek se převracel kvůli motýlkům, kteří se v mém břiše mleli jeden přes druhého a já ho toužil mít blíž. S každým jemným pohybem, díky kterému se naše těla otřela o sebe, jsem se cítil líp a líp. S každým nádechem se na mě víc tiskl a já si užíval jeho přítomnost.

Konečně mám pocit, že mě má někdo rád. Všechno co jsem teď potřeboval bylo objetí a pocit, že je u mě někdo komu na mě záleží. Vím, že tak nevypadám, ale taky občas potřebuju obejmout. Když jsem chodil do školy, Oikawa mě objímal dvakrát denně. Docela jsem si na to zvykl a stalo se to pro mě nutností. Nikdy jsem mu obětí nevrátil, protože mi stačilo, že mě objímal on. Teď jsem ho ale dva týdny neměl u sebe a tak si to potřebuju vykompenzovat.

Chvilku jsem u něj jen tak seděl a objímal ho, než mu to asi přestalo stačit. Otočil mě, jemně mi zatlačil do ramen a lehl si na můj hrudník. Pak si zavrtal hlavu do jamky mezi mou klíční kostí a krkem. „Tohle není normální. " proběhlo mi hlavou. Tahle Iwa-chanova (Nemohl mu vymyslet jinou přezdívku? Tohle se nedá skloňovat. xD) stránka se mi hrozně líbila. Svoje ruce jsem přemístil do jeho vlasů a začal ho v nich jemně škrabkat. Po chvíli mi ale došlo, že by se tohle normálně nestalo. Začal jsem se o něho hodně bát. Ten strach... Už zase ten divný pocit. Tak strašně moc mi na něm záleží. Nechci, aby mu někdo uližoval. To bych si radši nechal ubližovat sám... TAK POČKAT!

Flashback

„Mami co je to láska?" zeptal se Oikawa své matky, která zrovna vařila oběd. „Víš... To je když máš někoho rád tak moc že jsi ochotný strávit s ním celý život. Teda spíš s ním chceš strávit celý život. Když někoho miluješ tak ti na tom člověku záleží víc, než na tobě samém. Toužíš po blízkosti toho člověka a jeho hlas, vůně, vzhled, dotek, to všechno je pro tebe jako droga." odpověděla mu s mírným úsměvem na tváři

End Flashback

„Iwa-chan co se stalo?" zeptal se mě Oikawa s rukou stále zapletenou do mých vlasů. Vzhlédl jsem k němu a řekl si Teď nebo nikdy. A tak jsem to na něj všechno vysypal. Od momentu kdy jsem zjistil, že jsem gay, přes rozhovor se sestrou, až po jeho příchod. Jediné co jsem vynechal byla moje láska k němu. „A ještě jedno Oikawo... Chci se tě na něco zeptat... Máš mě rád?" dokončil jsem a Oikawa se na zlomek vteřiny zamyslel co mi má říct. „Ne." odpověděl nakonec. Moje srdce se na chvíli zastavilo. Pak ale Oikawa pokračoval „Nemám tě rád Iwaizumi. Mít tě rád by znamenalo tě vnímat jako kamaráda. Ty už pro mě ale dávno nejsi jen kamarád, i přes to, že jsem si to uvědomil až teď. Takže Iwa-chane... Nemám tě rád, protože tě miluju." Po celou dobu co tohle říkal se mi zhluboka koukal do očí. Bylo mi jasné, že nelže. Poznal bych to na něm. Moje srdce se roztlouklo jako splašené a můj svět se zatočil. Přitiskl jsem své rty na ty jeho a v mém břiše se rozletělo tisíc motýlků. Po tom co nám oběma došel kyslík, jsme se od sebe odtrhli a já s ním opět navázal oční kontakt. „Taky tě miluju" řekl jsem a zeširoka se na něj usmál...