Haikyuu (oneshots)

TsukiYama

„Tsukii, co je to s tebou. Ne že bys byl normálně nějak moc výřečný ale dneska mlčíš jako hrob." poznamenal jsem a přilepil se na Tsukiho.

„Nic se mnou není, jen přemýšlím." odpověděl a objal mě nazpátek.

Poslední dobou je pořád nějaký zamyšlený. Furt se jenom mračí a včera dokonce odmítl mazlení. Je to zvláštní... Zvykl jsem si na to, že od té doby co jsme spolu začali chodit, je v mojí přítomnosti uvolněnější a mnohem otevřenější.

Jenže za posledních pár týdnů se všechno začalo vracet do starých kolejí. Uzavírá se do sebe a přestal si se mnou povídat. 

Vlastně už ani nestojí o fyzický kontakt...

Bojím se, že jsem udělal něco špatně. Měl bych se mu snad za něco omluvit?

Ach jo... Můj život se se mnou nikdy zrovna dvakrát nemazlil ale momentálních myšlenek mě mohl ušetřit.

Hlavou mi stále vrtalo jedno a to samé. Proč se mnou vlastně Tadashi je? Vždycky jsem na něj byl zlý a kromě toho že jsem se vysmál jeho šikanátorům jsem pro něj vlastně nikdy nic neudělal.

Vždycky na mě byl hodný a ocáskoval za mnou i přes to jak mockrát jsem mu řekl ať sklapne.

Stydím se za svoje chování. Neměl jsem na něj být tak hnusný. Mám ho rád a nechci aby byl kvůli mě akorát smutný.

Užíralo mě svědomí a stále jsem si opakoval jestli by nebylo lepší se s ním rozejít... Možná že ano... Možná že se mnou ani být nechce...

„Tadashi můžeme si promluvit?" zeptal se mě Tsuki docela vážně a já přikývl.

„Co se děje?" proskenoval jsem ho zvědavým pohledem a doufal, že se konečně dozvím co ho trápí.

„Tadashi možná... Možná bychom se měli rozejít." řekl a mě došel dech i všechna slova. Se slzami v očích jsem se rychle otočil a běžel pryč. Tohle bylo to poslední co bych čekal a taky to poslední co bych chtěl slyšet.

V hlavě se mi začaly tvořit teorie proč se se mnou asi rozešel. Ať už jsem přemýšlel jak jsem chtěl, vždycky jsem došel k jednomu a tomu stejnému závěru. Vlastně se mu ani nedivím.

Jsem jen zelenovlasý pihatý kluk, který je dobrý jenom v... Vlastně vůbec v ničem...

Ne že bych si o sobě někdy myslel něco hezkého, ale když byl Tsuki po mém boku, cítil jsem se dobře. Necítil jsem se jako zrůda... Jenže když mi teď dal jasně najevo, že o moji společnost vlastně ani nestojí, mám pocit, že jsem vážně zrůda...

Nedivím se mu že ode mě odešel.

Uběhlo pár týdnů a my se s Yamaguchim vůbec nebavili. Nechodili jsme spolu do školy, neseděli jsme spolu u oběda, netrénovali jsme spolu...

Yamaguchi byl s každým dnem bledší a bledší a měl čím dál tím viditelnější kruhy pod očima. S každým dnem jsem se za to co jsem mu udělal nenáviděl víc a víc.

Zašlo to až tak daleko že přestal chodit do školy a to byl moment, kdy už jsem to nevydržel.

Místo toho abych se ráno vydal do školy, šel jsem k Tadashimu domů.

Chvíli jsem zvonil, ale protože jeho rodiče už nebyli doma, nikdo mi neotvíral. Začal jsem mít opravdu strach. 

Zkusil jsem otevřít dveře a po zjištění, že je otevřeno jsem vtrhl dovnitř.

Zaslechl jsem vzlyky, které šly od Tadashiho pokoje. Rychle jsem se rozběhl tím směrem a když jsem vešel dovnitř, pohled na něj ve mě zanechal pocit prázdnoty.

Seděl na zemi s nohami v tureckém sedu a pod očima z kterých tryskaly slzy byly dva pytle, které by zastavily stoletou vodu.

Rozcuchané vlasy mu padaly do tváře a zlomený duch z něj byl cítit na sto kilometrů.

„Proboha Tadashi!" vykřikl jsem a spadl k němu na kolena. 

Rychle jsem si ho vtáhl do obětí a začal ho hladit po vlasech.

„Neplač, prosím!" řekl jsem naléhavým hlasem a on se rozvzlykal ještě víc. „A jak to mám asi udělat? Jak... Když mi láska mého života dala košem?" kolísavý hlas mu přidal na zoufalosti a já se za sebe začal pořádně stydět.

„Promiň, promiň, promiň! Ten rozchod bylo to nejhloupější co jsem kdy udělal." V tu chvíli jsem absolutně nevěděl co mám dělat. Objal jsem ho mnohem pevněji a on začal zase vzlykat.

„Tak proč jsi to udělal?" zeptal se plačtivým hlasem a já ho znovu pohladil po vlasech.

„Protože jsem ten největší idiot na světě... Bál jsem se že tě akorát zbytečně obtěžuju... Vždyť jsem na tebe byl pořád jen zlý. Nikdy jsem tě neposlouchal a teď jsem ti navíc udělal tohle... Nechápu jak mě můžeš mít pořád rád." dostal jsem ze sebe konečně po tom, co jsem to v sobě dva měsíce dusil.

„Tsuki..." šeptl a konečně mi vrátil obětí. „Vím že když sis myslel že tě někdo má rád, tak ti ten člověk akorát ublížil, ale se mnou to tak nebude... Miluju tě... a vždycky budu." 

To co řekl ve mně vyvolalo zvláštní hřejivý pocit. Jeho nekonečná odevzdanost mě neskutečně fascinovala. Cítil jsem z něj jak moc mě má rád... Vlastně, je to víc než očividné. Nevypadal by takhle kdyby mu na našem vztahu nezáleželo.

„Tadashi... Odpustíš mi prosím moji hloupost a budeš se mnou zase chodit?" zeptal jsem se v naději na kladnou odpověd.

„Nic jiného jsem si nikdy nepřál."

Ahooj, sorry že je to tak depresivní, ale nějak jsem měla náladu napsat něco s takovouhle tématikou. Mám teď dobrou psavou náladu, takže dneska MOŽNÁ bude ještě jedna kapitola.

@Denkioficoxd_142 strašně moc se ti omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo... Doufám že to aspoň stálo za to <3