Haikyuu (oneshots)

MatsuHana

Hanamaki

Matsukawa

Oikawa

Upozornění: Tento ship není v anime nijak detailně představený. Veškeré mé informace o jejich osobnostech jsou ze stránky https://haikyuu.fandom.com/wiki/Characters Děkuju za pochopení.

Matsukawa, Matsukawa, Matsukawa. Opakovalo se mi v myšlenkách. Proč mi sakra ten kluk nedá pokoj a nevypadne z mojí hlavy. Začíná to být dost otravné. Nejsem sice ten typ člověka, který by neměl rád lidi, ale mít 24/7 někoho v hlavě je opravdu k ničemu. Všechno se mi motá v hlavě. Vím že mě má rád. Vidím mu to v očích. Vždycky jsem byl všímavý co se pocitů lidí týče, navíc on je tak strašně průhledný. Je to jakoby měl napsaný na čele že mě miluje. On by to sám o sobě asi nebyl ani problém, teda kdybych na tom nebyl úplně stejně jako on. Mám ho rád, snad ještě víc než on mě. Problém ale je že za půl roku oba maturujeme a bůh ví co bude pak. Vím že srdce si nevybírá, ale za tohle bych se nejradši pověsil. Štvou mě moje city k němu, štvou mě jeho city ke mně, štve mě všechno okolo něj, ale zároveň si nemůžu pomoct abych nad ním pomalu neslintal.

„Hej kdy už konečně řekneš Hanamakimu že ho máš rád?" zeptal se mě Oikawa během oběda. Začal jsem se dusit jídlem. „Jak to víš?" zeptal jsem se ho nazpátek, po tom co jsem konečně spolkl bramboru, která mi uvízla v krku. Oikawa vydal zvuk podobný umírajícímu slonovi a ztrápeně se na mě podíval. „To myslíš vážně? Vždyť ti můžou oči vypadnout z důlku když prochází kolem, skoro nad ním slintáš když se převléká a zamilovaný pohled kterým se na něj díváš pokaždé když s ním mluvíš je vidět na kilometr daleko. Toho si prostě nejde nevšimnout." řekl hlasem, který zněl jakoby ho někdo mučil. „No tak promiň, že jsem se zamiloval..." řekl jsem s protočením očí. „Tak jsem to nemyslel, chtěl jsem tím spíš říct ať mu to konečně řekneš." „Hele ty vševědo, kdyby to bylo tak jednoduchý, řekl bych mu to už dávno." odpověděl jsem mu smutně. „Navíc budeme oba brzy končit školu a pak už se spolu nepotkáme." dodal jsem ještě a sklopil hlavu ke svému jídlu. Chtěl bych s Hanamakim chodit, ale on by zaprvé nechtěl a za druhé by to stejně k ničemu nevedlo. Za nedlouho oba odejdeme ze školy a už se neuvidíme. I přes to že mám Oikawu rád, momentálně mi docela pohnul žlučí. Zvedl jsem se, odnesl svůj tácek s jídlem a opustil jídelnu.

Sakra. Nechtěl jsem ho rozrušit nebo mu nějak ublížit. Chci jen ať se ti dva konečně dají dohromady. Už toho mám tak akorát dost. Oba jsou do sebe zamilovaní navzájem, ale ne a ne se dát dohromady. Naštvaný jsem se sebral z jídelny a začal střádat plán, jak ty dva k sobě popostrčit. Nakonec jsem se rozhodl že je prostě po tréninku někam odtáhnu a dám je dohromady. Vím že bych neměl a že bych měl počkat než si to mezi sebou vyříkají sami, ale s jejich přístupem se na to nikdy nedostane a pak už se nikdy neuvidí.

Celý trénink jsem byl jako na trní. Rozmýšlel jsem nad tím co jim vlastně chci říct a tak dělal v cvičném zápase strašnou spoustu chyb. Podání jsem zmrvil víc než desetkrát a moje nahrávky stály za starou belu. Ke konci jsem už nedočkavě přešlapoval a počítal každou vteřinu. Když pak konečně trénink skončil, vyhlásil jsem úklid, svěřil to Kindachimu a Kunimimu, kteří by se mimochodem taky měli dát dohromady a poprosil ty dva ať jdou se mnou.

Když nás Oikawa poprosil ať jdeme s ním zděsil jsem se. Přesně jsem věděl co má v plánu. Věděl jsem ale že když teď uteču, Oikawa mi nedá pokoj. Došli jsme na nějaké staré hřiště a Oikawa začal mluvit. „Takže vy dva... Nebudu chodit kolem horké kaše. Prostě se dejte dohromady a hotovo." Nad jeho větou jsem si povzdechl a Hanamaki protočil očima. „Tak hele Oikawo, já vím že je otravné se na nás dva dívat, jak jsme zamilovaní jeden do druhého a že tě to nebaví, ale my dva spolu být nemůžeme." řekl a já se na něho rychle otočil. „Ty jsi věděl že se mi líbíš?" zeptal jsem se ho zmateně a on kývl hlavou na souhlas. „A proč ne? Vždyť se na sebe podívejte, oba jste v tom až po uši..." zaúpěl Oikawa a já se v tom začal kompletně ztrácet. „Protože nechci mít zlomený srdce. Je pro mě jednodušší zapomenout teď, než abych musel zapomínat za půl roku. Už takhle mám Matsukawy plnou hlavu, nepotřebuju to ještě zhoršit." zakřičel na Oikawu Hanamaki. Teď už jsem byl naprosto ztracený a absolutně nechápal co se děje. „Počkat ty mě máš rád???" zeptal jsem se Hanamakiho. „Tak já už půjdu." řekl Oikawa a pak skutečně odešel. „Ano Issei, miluju tě a vím že ty mě taky, ale nemůžeme spolu chodit. Chtěl bych, ale za chvíli oba maturujeme a půjdeme každý svojí cestou. Nechci k tobě přilnout ještě víc než jak je to teď a pak mít zlomený srdce." řekl mi s pohledem upřeným do země. Byl jsem kompletně v šoku. Za prvé teď řekl že mě miluje a za druhé mě oslovil křestním jménem. „Jestli si myslíš že se mě hned po střední zbavíš tak na to rovnou zapomeň. I když budeme jen kamarádi, vždycky budu dělat všechno abych mohl být s tebou." řekl jsem a čekal co na to odpoví. On mě místo odpovědi pevně objal a zůstal a mě přilepený jako klíště. „Myslíš to vážně?" řekl mi s hlavou stále zabořenou v mojí bundě. „Každé slovo." odpověděl jsem mu a on se ode mě trochu odtáhl. Pak se ke mně ale zase přiblížil a věnoval mi krásný, procítěný polibek.

A od té doby spolu začali chodit a jsou šťastní jako blechy v kožichu.

O MY GOOOODDDD. Lidi vy jste naprosto úžasní. Tenhle retardovaný příběh má skoro 500 přečtení a víc jak 100 hvězdiček. Chápete to. Všichni dohromady jste si dali práci to tlačítko hvězdičky stisknout víc jak 100krát. Všechny vás miluju!!! Jste prostě skvělí.