Fred a Hermiona- MODERN |Fanfikce|

#29 Chci odejít

,,My jsme se přemístili Frede?"
zeptala jsem se rychle, ale odpověď jsem znala. Ano přemístili Hermiono. Ty jsi opravy bystrá zasmála jsem se sama sobě v duchu a podívala se na Freda.
,,Ano, chtěl jsem ti ukázat jedno místo, kde bych si s tebou chtěl promluvit" řekl tajemně.
,,Celkem mě děsíš"
,,Neboj se, pojď za mnou" přikývla jsem mírně a následovala Weasleyho.
Šli jsme jen kousek do malého mudlovského parku a posadili se na lavičku naproti klouzačce pro malé mudly.
,,Nejprve bych ti chtěl poděkovat za dárek" přikývla jsem mu s úsměvem.
,,Byl opravdu úžasný" dodal.
,,Musíme si promluvit"
,,Frede nebuď tolik tajemný, co se děje?"
,,Víš Hermiono mám tě moc rád, máme skvělou práci, jsme oblíbení" přikývla jsem na souhlas.
,,Ale my nejsme mudlové..."
,,Já vím Frede, ale mě je mentálně čtrnáct a tobě šestnáct. Nemůžeme se nějak vrátit ke kouzlům, já ani nevím co jsem udělala, proč se mě Harry stranil tenkrát v Bradavicích, nevím proč jsem ministryně kouzel, nevím vůbec nic."
,,Já to všechno také nechápu, jak jsem přežil, co se tenkrát vůbec stalo s mými rodiči. Nevím nic stejně jako ty, ale mě to narozdíl od tebe vadí"
,,A myslíš že mě to nevadí?"
,,Ne, tobě se mezi mudly líbí, ale já prahnu po tom vědět co se stalo s mojí rodinou já nejsem sobecký jako ty"
,,Ne ty lžeš! Já nejsem sobecká"
,,Ale jsi, měla by sis to uvědomit! Co tam na ministerstvu dělají bez ministryně kouzel Hmm?"
,,Já ale o tom nic nevím Frede!"
,,No právě nic nevíme a já to chci zjistit a o tom jsem s tebou chtěl mluvit..." odmlčel se.
,,Chci odejít od Rona a Levandule a také ze SUPER BEAUTY"
,,Kam půjdeš?" zeptala jsem se
,,Nevím, ale počítám s tím že mě třeba několik měsíců neuvidíš" vyvalila jsem na něj oči.
,,Frede ne"
,,Ale ano, chci abys věděla, že vás mám všechny rád, postarám se o to, nejsem mentálně puberťák, ale muž. Muž, který se postará o to co vědět musíme"
,,Od nás už jednou odešel už George a víš jak to dopadlo, litoval toho"
,,Víš, vždycky jsem ty kraviny a všechny průsery vymýšlel já, George mě z toho vždy tahal a omlouval se za nás, teď přišla chvíle prohodit si role a něco mi říká, že to mám být já, kdo na to přijde Mio"
,,Takže jsi rozhodnutý?"
,,Ano!" řekl sebevědomě a chytl mě za ruku.
,,Odvolej to sobectví" řekla jsem smutně a podívala se mu upřímně do jeho zelených očí.
,,Mám ale pravdu Mio, napadli tě třeba tvoji rodiče co je s nimi?"
Kdyby si věděl kolikrát Frede. Několikrát jsem kvůli nim brečela, z toho že nevím nic.
,,Ano" odmlčeli jsme se a ukápla mi slza. Té si Fred hned všiml a setřel mi ji.
,,Nechtěl jsem abys brečela"
,,Chápu tě, jdu s tebou" řekla jsem přesvědčivě.
,,Mio já vím, že nechceš"
,,Ne Frede já chci, bude to možná nebezpečné, musím jít s tebou"
,,Georgovi a Ronovi jsem nechal dopis, Levanduli a Luně to určitě vysvětlíš a já se vrátím domů co nevidět"
,,Ty jsi to plánoval?" přikývl.
,,Jak dlouho už?"
,,Dva měsíce" řekl tiše.
,,Neopouštěj mě" stekla mi další slza po mé tváři.
,,Nebude to tak dlouhé Mio"
ujišťoval mě. A já myslela že mi pukne srdce.

Pak jsme tam jen tak seděli, drželi se za ruce a zírali na oblohu, byla jasná. Všude hvězdy. Najednou se ke mě Fred přiblížil a věnoval mi malý, ale velice něžný polibek na moje rty.

,,Tak já už půjdu Mio" řekl po našem polibku a nechal mě na lavičce samotnou.

,,Jsme kousek od Ronova domu, to dojdeš domů jsi přeci statečná holka" usmál se na mě, ukázal směrem ven z parku a přemístil se. Já se hystericky rozbrečela a seděla na lavičce dlouhé minuty, až jsem se zvedla a šla po cestě domů kam mi Fredův prst ukazoval.

Tohle byla trošku smutnější kapitola, ale snad jste si ji užili.
Do komentů mi napište jak by jste se cítili vy na místě Mii.
Vaše Lucy 💜