Fred a Hermiona- MODERN |Fanfikce|

#50 Tímhle to nekončí

Adam se opatrně naklonil k mému uchu a zašeptal mi adresu.
Vděčně jsem se mu podívala do očí, na mém unaveném obličeji mohl vidět strach. Můj zachránce rychle odešel s prasknutí dveřmi a já si opakovala v duchu adresu, kterou mi sdělil. To byla ta jediná věc, co mi mohla zachránit život.
Zavřela jsem uplakané oči, moje mysl se soustředila jen na tu Fredovu. Kdo by si jen pomyslel, že zrzavý Weasley a já budeme spřízněné duše. V hlavě mi naléhavě odpověděl.
,,Mio, kde tedy jsi?" Jeho hlas mě hrozně uklidňoval, jako by mi říkal, že je zachvíly u mě, ať se nebojím.
Zašeptala jsem adresu tohoto hrozného vězení, a i přes to jsem si celou dobu říkala, že musím vydržet.
V mé mysli zaznělo ještě jemné a klidné: ,,Miluji tě"

Z pohledu Freda

,,Jo, vyšlo to" zakřičel jsem štěstím, až se Mariangely lekla. Oba dva jsme se objali, Angely přiběhla ke svému notebooku a hledala místo, kde uvěznili jedinou osobu, kterou miluju.
,,Mám to" ukázala budovu na monitoru. Chytl jsem jí za ruku a vyběhli jsme ven. Budova nebyla nějak odlehlá, ale ani v centru města.
Nakonec jsme před ní oba dva stáli, z rukávu jsem vytáhl svou hůlku. Angely jako moták šla za mnou.
Kouzlem jsem otevřel zámek a pomalými krůčky postupoval dál do budovy.
,,Kdo jste?" rozběhli se naproti nám dva kluci.
,,Ale nikdo" zasmál jsem se, "Petrifikus totalus".
,,Dobře Frede" pochválila mě.
Před námi se objevili točité schody. Nezbývalo nám nic víc, než se po nich vydat.
Angely mě chytila pevně za ruku a zašeptala: ,,Tam dole někdo je".
Byl tam Adam, Xénie, Wendy a někteří další lidé co byli v časopise SUPERBEAUTY, kde jsme pracovali. Skoro všichni snad kromě Míry a Samanthy se připojil do téhle levárny.
,,Chytni se mě" podal jsem jí ruku. Společně jsme se objevili v rohu pod schody, kde se táhla dlouhá temná chodba, na konci svítili bílé dveře.
Něco hluboko uvnitř mě mi říkalo, že se za nimi. Na nic jsem nečekal a otevřel je.
Byla to ta místnost, kterou mi Mia ukázala. A já ji uviděl. Mou krásnou Hermionu sedící na židli. Prudce sebou škubla, když jsme otevřeli dveře.

,,Frede" vypískla, já k ní přiběhl a rozřízl pouta, která byla pevně uražena. Hned mi padla do náruče.
,,Musíme rychle jít" okřikla nás Angely.
Neváhal jsem a chytl obě dvě dívky za ruce a přemístil je do bezpečí. Poté jsem se vrátil zpět a chlapcům, kteří nás chtěli vyvést pryč. Vymazal jsem jim tu nejbližší paměť. A probral je. Než stihli jakkoliv zareagovat zmizel jsem.
Angely a Mia už na mě čekali u Lenky a George doma.
Luna už měla velké břicho, vypadala jako by měla zachvíly prasknout.
Hermiona se jim omlouvala za to co udělala.
,,Dávno jsme ti s Georgem odpustili" chytla ji upřímně za ruku.
,,Ale co teď dál?" zeptala se Mia smutně.
,,Nevím, řekni kam a já tam s tebou půjdu" objal jsem ji.

Něco a nebo někdo mi v hlavě říkal ať sáhnu do kapsy mého hnědého kabátu. Dole v kapse jsem nahmatal truhličku. Náhle jsem si uvědomil, že je to ta co jsem dříve koupil Hermioně.
Neváhal jsem a vytáhl ji a podal Mie.
,,Podívej se do ní" ona mě poslechla a otevřela truhličku. Pomaličku vytáhla řetízek a za ním náramek. Ale co následovalo za ním nikdo nečekal.
,,Není to snad..." nedokončil George větu.
,,Obraceč času" zatřpytil se v denním světle zlatý přívěsek.
,,To bysme se mohli vrátit do Bradavic a zachránit všechny co Voldemort zabil" vzala ho do ruky Lenka.
,,Musíme si to promyslet vždyť co nám teď chybí?" zeptal jsem se sám sebe nahlas.
,,Tohle je sobecké, ty nechceš zachránit tvé rodiče?" namítala blondýnka.

,,Ano Frede, když ho máme proč bysme to nevyužili k záchraně našich blízkých?" přišla ke mně Hermiona a něžně pohladila po tváři.
,,Před chvílí jsem řekl, že s tebou půjdu kam jen budeš chtít, takže jestli si přeješ být zase puberťačkou tak ti tvé přání splním" chytl jsem jí za ruku.
,,Ale zapomínáte na přítomnost, co všichni kteří vás znají?" otázala se Angely.
,,Změníme minulost a snad se vrátíme zpět. Prozatím ti všechno naše patří" dořekl jsem a rozepl řetízek s obracečem času, dal jsem ho kolem našich krků.
,,Chytej Angely" hodila Mia mé kamarádce klíče od jejího bytu a řekla adresu.

,,Snad ještě někdy" usmál jsem se na ni a začal otáčet obracečem. Všechno se ztrácelo v dáli. Všichni čtyři- já, Hermiona, Lenka a George jsme se objevili na Bradavických schodech.
,,Tak se to povedlo" zasmál se George.
,,A teď musíme splnit náš úkol" řekl jsem vážně.
,,Abychom všechny zachránily" podívala se na mě Hermiona