Fred a Hermiona- MODERN |Fanfikce|

#49 Víš kolik tvých kamarádíčků tě zradilo?

Z pohledu Hermiony
Čekala jsem, že můj pokus o kouzlo nezafungoval. Hrozně mě boleli moje svázané nohy. Ruce jsem skoro necítila.
,,Haló mám hlad dejte mi něco k jídlu" zavolala jsem do prázdna.
Někde vzdáleně na chodbě jsem uslyšela něčí kroky blížící se ke dveřím.
Pomalu ten neznámý bral za kliku a vstoupil do dveří s vařenými brambory.
,,Jak se máš Mio?" poznala jsem po hlase dívku, do které bych v životě neřekla, že je taková.
,,Xénie?"
,,Ano správně Hermínko, ale nejen já, víš kolik tvých kamarádíčků tě zradilo?" nechala mě hádat.
,,Jake a jeho kumpáni"
,,Správně, tihle tě jen unesli, ale větší roli tady nehrají" řekla s ledovým klidem a úsměvem na rtech.
,,Kdo další?" zeptala jsem se.
,,Dost už bylo řečí" řekla a podívala se mi do očí.
,,Jak si mohla" dořekla jsem znechuceně a ona mě nechala zase samotnou.
Pomalu jsem jedla jednu bramboru za druhou. Hrozně mi předtím kručelo v břiše, ale teď ten pocit ustal. Hrozně mě rozbolela hlava, bylo to strašně intenzivní a naléhavé.
,,Fred" špitla jsem tiše a zavřela oči a poté se soustředila na to co mi chce říci.
Ocitla jsem se na neznámém místě. U stolu kam mě pomalu nesly nohy seděl rusovlasý mladík. Pomalu jsem k němu přistoupila a sedla si naproti na dřevěnou a tuze obyčejnou židli.
Podívala jsem se mu do tváře a spatřila svou lásku.
,,Hermiono, prosím poslouchej mě dobře, musíš zjistit kde jsi, nutně to potřebuji vědět abych tě našel. Musíš mi pomoci" naléhal na mě a pomalu se mi vytrácel z místnosti.
Zachvíli i ta bílá místnost s dřevěným nábytkem zmizela a já zůstala zase sama.

,,Haló Xénie pojď sem" volala jsem na ni, i přes to že jsem neměla dokonale vytvořený plán jak to z ní dostat.
Na chodbě se ozývali kroky a já se malinko pousmála.
Xénie potichu jako duch otevřela dveře a vztoupila dovnitř.
,,Co chceš?" sykla jako had.
,,Chci vědět co se mnou uděláš" řekla jsem.
,,No jen tak tě nepustíme domů za tvými rozkošnými rodičemi"
,,Jak ty víš o mých rodičích?" překvapila jsem ji.
,,Adámek nám o nich pověděl"
,,Takže on v tom jede s vámi že?"
,,Přesně tak" přikývla.
,,Neodbíhej mi od otázky Xen, co se mnou uděláš?" propalovala jsem ji pohledem.
,,No chvíli budeme hrát roli vyděšených kamarádů, kteří se o tebe moc bojí a hledají tě. Sklidíme z toho kupu peněz a přízně, ty milá zlatá se někde objevíš v lese s pytlem na hlavě"
,,Takže tohle všechno kvůli penězům?" podivila jsem se.
,,No a druhý důvod je ten, že tě nesnáším"
,,Zrovna tobě jsem snad nic neudělala ne?"
,,Mě ne, ale ty jsi ublížila Adamovi" ukázala na mě prstem a její pohled upozornil, že to myslí opravdu vážně.

,,Tak ho jsem prosím přiveď, chci se mu omluvit", v tu chvíli se dříve milá a tichá Xénie McGregovová zvedla a rychlé kroky jí unášely ke dveřím "Prosím dovol mi to s ním chvíli mluvit" špitla jsem naléhavě, ona se na mě jen prázdně podívala a odešla pryč.
Nevím přesně za jak dlouho Adam přišel, protože tady čas plyne tak pomalu, jako kdybych sledovala celé dějiny lidstva v jednom dni.
Měl na sobě přiléhavé tričko a džíny. Vypadal jako ten nejsmutnější člověk v celém nekonečném vesmíru.
Šel ke mě pomalu a celou dobu se mi díval upřeně do očí.
,,Adame mě je to hrozně všechno líto" začala jsem.
,,Mio musíme šeptat, hrozně si mě sice zklamala, ale já tě nenechám na pospas téhleté křivárny. Nějak musím vymyslet, jak tě odsud dostat"
,,Jen mi řekni, kde teď jsme" podívala jsem se mu upřímně do jeho modrých očí a doufala, že mi odpoví.