Fred a Hermiona- MODERN |Fanfikce|

#33 Dali jsme výpověd

Z pohledu Hermiony
Doplazila jsem se opilá domů a přísahala, že už se v životě nedotknu žádného alkoholu.
Na hodinách bylo půl třetí ráno a já běžela na záchod. S rychlostí jsem ho otevřela a vyzvracela se tam. Pak jsem si vykloktala a šla do kuchyně. Tam seděla zády ke mě Luna a jedla housku namazanou pomazánkou, poznala mé kroky a oslovila mě: ,,Mio, já jsem přemýšlela, vlastně my jsme přemýšleli s Georgem"
,,O co jde?" vydala jsem ze sebe z posledních sil.
,,Víš já a George by jsme chtěli miminko" Cože to si snad ze mě dělají srandu? Oni dva nemají svůj vlastní domov a chtějí malé děcko?
,,Luno to je blbost" vydechla jsem podrážděně.
,,Já a George se moc milujeme a chceme to. Sice bydlíme u Rona, ale už koukáme po nějakém bytu.
Jestli to tobě připadá jako blbost tak se jdi vycpat" řekla mi naštvaně Luna.
,,Hele já to tak nemyslela, myslím tím to jestli na to nejsi moc mladá" dodala jsem a ona se zamračila.
,,Ale myslela, jsi sobecká, myslíš jen na sebe i Fred kvůli tobě odešel"
,,Ty jsi nečetla ten dopis, nebo jsi tak neskutečně hloupá a vyčítáš mi věci, za které nemůžu. Já mám Freda ráda a jestli si myslíš, že jsem to byla já, která ho vyhnala tak se hrozně pleteš" řekla jsem vztekle a odešla pryč do mého pokoje.
Po chvíli jsem běžela znovu zvracet.
Osprchovala jsem se a lehla jsem si nahá na postel a přikryla se teplou dekou. Zavřela oči a přemýšlela: To je Luna tak naivní? Myslí si, že je George milionový přítel a bude i otec? Nemají ani moc peněz. A navíc mentálně je jim čtrnáct a šestnáct let! Nemůžou mít děti! Jako můžou, ale jak to malé chtějí uživit? To by si musel George najít nějakou pořádnou práci, protože tohle moc nevydělává buďme k sobě upřímní. Je to jejich věc, ať si dělají co chtějí.
Zavřela jsem oči a usla.
Ráno jsem se vzbudila, udělala svojí rutinu, kterou už všichni znáte a vydala se sama do budovy, kde sídlila společnost SUPER BEAUTY.
Měla jsem kocovinu, ale říkala jsem si, že to musím dnes vydržet. Naproti mě šla po chodbě Wendy, vypadala líp jak já, asi byla už zvyklá chodit takhle po večírcích. Pozdravili jsme se a šly dál. Šla jsem do své kanceláře, kterou jsem měla společnou s Lunou. Ona tam ještě nebyla, za což jsem byla celkem ráda. Přišla až asi o hodinu později. Probodla mě pohledem a začala si balit věci, které měla na stole a v šuplících.
,,Co se stalo Lenko?" odvážila jsem se na ní promluvit.
,,Dali jsme výpověd, vyhrála si Mio, já a George jsme to udělali, protože chceme rodinu, takže se stěhujeme i od Rona a Levandule. Půjčili jsme si s dobrým úrokem a byt nám dají pozítří. Nechci aby mezi námi dvěmi byli hádky. Těšilo mě Hermiono Jean Grangerová snad se přijdeš někdy na nás podívat" seděla jsem na židli s otevřenou pusou dokořan.
,,Ale já nechci abys odešla Luno" řekla jsem smutně a po tváři mi stekla malá slza.
,,Neznámá to že se už nikdy neuvidíme. Já chci abysme zůstali kamarádkami Mio. Bohužel ten byt je ve Skotsku"
,,Cože? Tak daleko" vypískla jsem.
,,Já vím že to je daleko, ale není to na druhém konci světa" řekla upřímně.
S Lunou i Georgem jsme se ve firmě všichni rozloučili a na Mírově obličeji bylo vidět, že z toho radost opravdu nemá.
,,Tak ahoj Georgi ještě se snad uvidíme doma ne?" zeptala jsem se dvojčete člověka, který byl někde pryč a já ho k smrti milovala.
,,Snad jo" usmál se na mě a já mu jeho malý úsměv oplatila.

Doufám že se vám kapča líbila. Díky za všechny hvězdičky a komentáře.
Vaše Lucy 💜