Malik & Tomlinson

Chapter 1

Jelikož jsem blázen, a nemůžu dopsat prvně povídky, které tu už jsou /Everything has changed a Bradfordská střední/ tak tady je další. Snad vás bude bavit =o). Celý příběh je, dá se říci, věnován mé drahé kamarádce Peťce / Petra_eM/ =o) Enjoy it!

Jako smyslů zbavená jsem hystericky zaječela na celý byt. Po skoro dvou měsících brigád a obíhání různých firem, jsem obdržela e-mail o nastoupení do nového zaměstnání. Jako bonus, nenastupuji jen já ale i má kamarádka a spolubydlící v jednom. Celé dva měsíce v Londýně se rovnaly boji. Peníze z brigád nám tak tak vystačily na zaplacení nájmu a dalších důležitých věcí kolem. Na nějaké akce a další kratochvíle jsme mohly zapomenout. Teď to však vypadalo, že se blýská na lepší časy. 

O volném místě ve firmě „Tomlinson & Malik"  jsme se dozvěděly čirou náhodou. Další z několika večerů jsme trávily s kavárně, nedaleko bydliště a číšnice, postarší dáma si nemohla nevšimnout našich zničených výrazů a debat na stále nekončící téma" práce, práce a zase práce." Po jejím monologu, že nějaké dvě dívčiny, asistentky dvou zaměstnanců opustily místo sotva po týdnu hledá firma další adeptky na post. Až tam jsme se od milé recepční dozvěděly, že během půl roku jsme už asi dvacáté, co to zkouší. „Nikdo z nich tu nevydržel, jen jedna to vydržela necelé dva týdny a stejně odcházela s brekem. Myslíte, že je to pro vás vhodné?" Po tom co nám řekla, nebylo. Ale co si budeme nalhávat, peníze jsme potřebovali a v dokumentech, co nám zaslali e-mailem byla částka dost vysoká. 

Po pohovoru, který já dělala s postarším mužem, tmavší pleti a šíleně hlubokýma a tmavýma očima, jsem odcházela spokojená. O deset minut později se připojila i kamarádka, Peťka. I její pohovor dopadl nad její očekávání. Její pohovor probíhal s postarším mužem, s chrpovýma očima a ostře řezanou tváří. 

Odpověděla jsem krátce a stručně. Pokyny v mejlu zněly také tak. V pondělí 23.10 se dostavit ráno na půl osmou do vestibulu firmy, kde se nás ujme asistentka majitele, provede nás, ukáže nám naše pracoviště a po první týden nám bude k ruce. Pokud vydržíme, budeme dále pracovat samostatně. Jediný, co mi bylo divný bylo to, že jsem doposud netušila kam nás vyloženě strčí. Recepční nám nechtěla nic o těch dvou zaměstnancích prozradit.
Bouchly dveře a kolem protancovala ověšená taškami s jídlem Peťka. Zahuhlala pozdrav a práskla s taškami na stůl. „Proč to taháš sama? Měla jsi mi dát vědět." „To by slečna, nesměla mít vyplý telefon." Rozesmála se a zastrčila si pramen tmavých vlasů za ucho. Pohledem," já nic, já muzikant" jsem začala vybalovat nákup. „Už jsi byla na mejlu?" „Ne. Ta baba mi nedovolila jít pomalu ani na záchod." Protočila panenky a narážela na příšernou majitelku parfumerie, kde Peťka brigádničila. „Zítra ji můžeš dát vale." „Uh?" Na jeden nádech jsem ze sebe vysypala obsah e-mailu a bavila se Peťčiným vytřeštěným pohledem, který se rázem proměnil ve šťastný.

Už od šesti přešlapuji v kuchyni. Peťka se zavřela do koupelny a já pálím u okna jednu cigaretu za druhou. Jen co vejde, nakrčí nos a nesouhlasně zavrtí hlavou. Po snídani, kterou jsme do sebe natlačily horko těžko, vyrážíme. Máme skoro hodinu na cestu, ale vydáme se pěšky, ranní ulice Londýna mají jakési kouzlo. 

„Sluší ti to." Vyseknu Peťce poklonu. Úzké černé kalhoty, volná tmavě modrá košile s tříčtvrtečními rukávy, rafinovaný střih. Elegantní a zároveň sexy. Přes měla dlouhý šedivý svetr, jen tak přes ramena a nohou boty na klínku. „Díky." Ve tvářích se ji ukážou ďolíčky. „Celej Harrold." Uchechtnu se při vzpomínce na jejího bratra. „Holt se nezapřeme. A mimochodem, taky ti to sluší." Se smíchem přeběhneme přechod a ocitneme se před majestátní budovou ve které sídlí firma. Div si obě nevylomíme krk. „Umřu, jestli nás strčí někam do horních pater a nepojede výtah." „Tak to jsme dvě." Opět smích. Odhodím nedopalek do kanálu a značně nervózní vcházíme dovnitř. Je za deset půl ale u recepce už stojí postarší žena v kostýmku a mile se usmívá. 

„Petra a Annie?" zmůžeme se jen na přikývnutí. „Tak pojďme, je toho dost a máme málo času." Začíná bufetem, kam, dle jejich slov chodí podřadní zaměstnanci. Zhruba v půlce budovy, jak odhadujeme podle výhledu z šíleně obrovských oken, se nachází jídelna. „Můžete sem kdykoliv, pracujete pro naše dva, ehm, mladé pracovníky tudíž, jejich výhody vaše výhody." Vyměníme si jen pohled a necháváme se vést dál. Výtah nás dovezl až do nejvyššího patra. „Takže děvčata, tohle patro je vaše. Je tu několik pracovníků, váš však budou zajímat převážně tyto dveře." Ukáže na dveře s označením „kuchyňka" a na další dvoje. Jsou naproti sobě, vypadají že jsou z pěkně těžkého materiálu, což se nemýlíme. I ona má problém je otevřít. Dveře nejsou nijak označeny. V prostoru kde se nacházíme stojí černý eLkový stůl, několik důležitých kancelářských věcích na něm, jen tak halabala poházených. Předchozí obyvatel evidentně odcházel ve značném spěchu. Za zády i po pravém boku se nachází několik oken. Po levici je obrovská stěna, v ní spoustu šanonů, desek, složek – taktéž zpřeházených.  Mezi stěnou a oknem se nachází tmavé dveře, které vedou neznámo kam. Pár metrů před stolem je pod okny menší pohovka a konferenční stolek. „Tahle kancelář je vaše Petro, vaše je ta protější. Je zařízena úplně stejně." Usměje se Mellisa, jak se nám žena představila. 

„A tyto dveře vedou kam?" „To je kancelář pana Tomlinsona. Vašeho nadřízeného." „Odkdy mají zaměstnanci, co nevedou firmu osobní asistentky?" nedá mi to, zeptat jsem se musela. „Od té doby, co jejich otcové vedou firmu." Hlas se rozezní po celém prostoru. Ve dveřích stojí kluk, ve skvěle padnoucích šatech. Opnuté černé džíny, košile dopnutá sotva do půlky, v ruce držíc černé sako. Odhaduji mu sotva třiadvacet let.  „Která z vás tu zůstává?" sjede nás obě pohledem. Petí mírně pobledla a plaše se představila. „Fajn, Meliiso, tuhle odveď vedle" trhne hlavou mým směrem. „ Zayn na ni čeká." Pozvedl obočí a odstoupil ode dveří.  Střelila jsem pohledem k brunetce. Vypadala vyplašeně a oběma nám už došlo, proč tu nikdo dlouho nevydržel.

„Předpokládám, že mladej je důvod proč tu nikdo nevydržel, co?" Mellisa se uchechtne a zastaví se před protějšími dveřmi. Ztiší hlas do dramatického šepotu. „Annie, dávej si pozor na pusu. Mladý Tomlinson je ďábel a Malik satan. Je jim jedno komu ublíží, jdou přes mrtvoly. Jelikož jsou ale vlastníci firmy a do pár let by se měli stát plnohodnotnými majiteli musíme se jim podřizovat. Vaše pohovory probíhaly v přítomnosti jejich otců, že?" „Oni jsou jako rodina?" vzpomněla jsem si na milého, charizmatického pána. Ačkoliv jsem mladého Malika ještě neviděla, podle chování Tomlinsona a slov Mellisi jsem usoudila že to tady bude boj. „V těchto případech se jablko zatoulalo velmi daleko od stromu. Děvče, držím palce, i Peťce. Já jsem o dvě patra níže. Telefon najdeš v diáři s kontakty. Klidně volejte, kdyby cokoliv. Hlavně nedejte těm dvěma záminku k vyhazovu." S těmi slovy otevřela dveře a rovnou přešla k těm tmavým, umístěným na opačném místě, než byly v Peťčiné kanceláři. I tady to vypadalo jako po boji. „To tu nikdo neuklízel?" „Ne." 

Zlehka klepla do dveří, hluboký hlas vyzval ke vstupu.