Malik & Tomlinson

Chapter 53

Annie

„Pojedeš se mnou?" „Ne... Chci ještě ležet. A stejně tam nebudu nic platná. Jestli si nic nepamatuje, budu pro něj úplně cizí. Stačíš mu ty. Ale pozdravuj ho." „Vyřídím mu to." Položil se ještě na chvíli za mnou. Se smíchem se bránil nařčení, že mě nedrbe jako psa a sliboval, že cestou domů, koupí oběd a večer si uděláme filmovej.
Zmizel, já se v klidu osprchovala a znovu se vrátila do postele. Usnula jsem, jako když mě do vody hodí a když mě vzbudila sms od bráchy, jestli mám čas a můžu mluvit, nechápavě jsem mu volala. Típl mi to, sekundu na to, volal zpět. Dvě minuty poté, jsem sprintem seběhla k televizi do obyváku, protože v ložnici jsem ovladač nemohla najít, a zírala na žhavou novinku dnešního dne; moje polonahé tělo, stejně jako Zaynovo, na stole. Nahrávka byla doplněná o zvuk...

„Ségra? Seš tam?!" „Jo..." „No jako... Pěkný no... Je ti jasné, že tě naši za toto zabijí? To tě nemůže šukat někde, kde vás nemůže nikdo šmírovat?!" „Bavíš se?!" „Vypadám na to?! Fakt se mi nelíbí, že moje malá ségra, plní televizi a internet, skandálem, jak ji šuká ten Malik! Jsi moje malá ségra! Byl bych prase, kdyby se mi to, co vidím, líbilo! Kurva, Ann! Jsem jediný, kdo to zatím z rodiny viděl, ale je jen otázkou času, než to uvidí naši. Přemýšlím, koho trefí spíš, jestli mámu nebo taťku!" „Liame..." „Proč je to venku?!" S pomyšlením, že víc se už posrat, doslova, nemůže, mu odvykládám jak to vlastně všechno se Zaynem a to kolem, začalo.

Ono nestačí, že majitel a kamarád v jednom, leží po těžké operaci v nemocnici, nejlepší kamarádka taktéž, naprosto psychicky zničená... Proč k tomu nepřidat, ještě tento skandál. A neměla jsem obavy jen ze své rodiny, ale co Yaser a Mark? Určitě se k nim to donese a nestálo snad ve smlouvě, že sex na pracovišti se trestá vyhazovem?
Ani pomyšlení, že ten sex byl s jedním z budoucích majitelů, mě jaksi neuchlácholil... Yaser byl ochoten vyhodit vlastního syna...

„Ann!" „A-ano?" „Vnímáš?" „Zamyslela jsem se... Co je?" „Teď dorazil táta, za chvilku ti zavolám. Volá mě dolů."

Pět, deset, dvacet minut pryč. Liam nevolá, mně je na zvracení. Zkouším volat Peťce, nebere mi to a já ji v duchu spílám.

Když mi začne mobil vibrovat, můžu se přerazit, abych se k němu dostala co nejrychleji. Polije mě pot a chvíli převaluju černou věc v ruce...
„Daddy" Hlásají písmenka a nechuť hovor přijmout, roste.
Čekám, kdy to táta vzdá, kdy mobil přestane vyzvánět... Když konečně přestane vyzvánět, třesoucími prsty hledám bráchu v seznamu, než ale stačím vytočit číslo, mobil mi opět vibruje a opět je to táta. Znovu, nechávám mobil zbaběle zvonit a když ho to přestane bavit, vytáčím Liama. Zvedne mi to na několikáté zazvonění, ale hlas, co se ozve, není jeho.
Najednou si připadám, jako malej školák, který provedl ohromný průser...

„Annie! Proč mi nebereš mobil?!"
„Promiň... Co-co se děje?"
„Co se děje? To se ptáš ty mě? To se snad mám ptát já!" Svěsím hlavu, jako kdyby to snad mohl vidět. Napočítám do pěti a strhne se řev.
Ječí po mně, co si o sobě myslím, že on chápe, že s tím volem chodím, ale jak si můžu dovolit, nechat se u toho natáčet a tak dále. Stojím, třepu se, mlčím a nechávám ho, aby se vyřval.
Když začne s tím, jak se má podívat lidem co zná, se kterými pracuje, zbytku rodiny, do očí, trhám rameny. Myslím, že já jsem tímhle skandálem poznamenaná o něco víc, než on.
Svůj řev zakončuje tím, abych mu okamžitě řekl, kde Zayn bydlí, že vyráží sem. Neodpovídá, když chci vědět proč, důrazně se dožaduje adresy a já mu ji zbaběle dám.

„Promiň... Vyrval mi mobil z rukou. Ségra, je mi to líto... Nevím, co chce dělat, ale už odjel. Ale je tu máma. Byla u toho, když na tebe řval..."
„Neřeš to... Nic nevyřešíš, ani se o tom s mamkou nebav. Prostě dělej, že nic nevíš. A kdyby ti náhodou, psal Hazz... Taky nic nevíš, jasné? Ona existuje ještě jedna nahrávka a myslím, že už je jen otázkou času, kdy se i ona dostane ven..." Odpovím Liamovi na sms a píšu Zaynovi. Je pryč už nějakou dobu, zajímá mě, co Louis a chci přijít na jiné myšlenky. Až přijede táta, nebude to dobré a asi by bylo nejvhodnější, kdyby tu ani Zayn nebyl.

Jeho hovor přijmu tak nějak automaticky. Snažím se znít normálně, ale on pozná, že něco není v pořádku a když mu zbaběle hovor položím, střelím pohledem k hodinám.
„Tak co, lásko, za jak dlouho tu budeš?" Pomyslím si s jemnou hořkostí.