Malik & Tomlinson

Chapter 32

 Zayn

Vešel jsem k sobě. Cítil jsem zápach cigaret, taky tam kouřím, tak proč by nemohla ona. Ale tohle mě překvapilo. Počítač stále záporně duněl a vyžadoval heslo. Chvíli jsem ji pozoroval, marně se zkoušela nabourat, do mě prozatím neznámé složky. O co se k sakru snaží? Když jsem ji oslovil, div se nezadusila, blekotala a přehnaně rychle opouštěla moje místo.

„Nikam!" zavrčím, když ji stisknu zápěstí. „Kam ses pokoušela nabourat." „Zayne..." „Kam?!" zvednu hlas. Neodpovídá, no dobře. Odvedu ji ke stolu, posadím se na židli a ji si stáhnu na klín. Rozkliknu si poslední akce a ona zamručí. „Pojistka, pro případné návštěvy cizích lidí. Zaměstnanci? Co si tam hledala?" „Chtěla jsem si něco zjistit o Hemmingsovi." „A proč si mi to neřekla? Dal bych ti heslo, a když už, všechny životopisy všech ve firmě jsou támhle." Ukážu rukou k několika šanonům v polici. Zafuní a nevinně s usměje. „Promiň." „Neprominu." Znejistí a čelist ji poklesne. „Nepromineš?" „Ne. Donutím ji postavit a opřu ji o desku stolu. „Za prvé, nesnáším, když se mi někdo hrabe ve věcech, aniž by mi něco řekl. Za druhé, celé Vánoce jsem s tebou nespal, a za třetí, mám dost velkej absťák a ty si za tohle zasloužíš potrestat." Vyhrnu ji triko a rozepnu džíny. „Nevím, jestli to je trest nebo odměna." Rozepne mi košili a políbí na hruď.

Peťka

Naštvaně vejdu do kanceláře. Hovor z druhé je tlumený, tiše se posadím a rozhlížím se. Vcelku mi chybí moje kancelář ale co, zvyknu si. Upravím si věci na stole podle sebe a nudím se. Než mi dá Luke podklady, můžu houpat nohama... Výhled odtud je krásný, ale... Prudce potřesu hlavou, nemůžu stále srovnávat vše co bylo dřív, s tím, co je teď. Jinak se snad zblázním.

Začnu se zaobírat tím, co řek Zayn. To má, teda, mají opravdu v plánu se do toho nějak vložit? No... Zrovna od těch dvou pomoc nechci, raději. Jak je znám, vyhodí pojistky zrovna ve chvíli, kdy mě strčí do výtahu k Louisovi a pak se budou nevinně usmívat, že je to jen náhoda. Jistě... Odfrknu si a dveře se otevřou. „Dobrý den." Vstanu a natáhnu dlaň ke klientovi. Ten mi ji stiskne a s úsměvem odchází. „Snad to mám dobře." Mrkne Luke a podá mi několik papírů. „Mrknu na to, za dvacet minut by se měl dostavit další klient." Nakouknu do diáře. „Dobře, prosím tě, mám u sebe jen pár formulářů, můžeš natisknout?" Souhlasně kývám a dávám se do práce. Luke mě pozoruje a já začínám být značně nervózní.

„Víš co nechápu?" začne najednou. Pozvednu obočí a zavrtím hlavou. „Jak může být Tomlinson takovej hňup. Já bych se tě nevzdal ani tě nevyměnil za nějakou lacinou kurvu." Usměje se, odrhne mi pramen vlasů z tváře, zapluje k sobě a mě tam nechá v rozpacích a značně nervózní.

Klient dorazí na minutu přesně, donesu jim kávu a dál se věnuji formulářům. Tisknu tak dlouho, dokud mi nedojde toner. Na papír napíšu Lukovi vzkaz a jdu k výtahům. Pěkně do přízemí, na technické oddělení.

Louis

V jedné ruce káva, v druhé taška s pečivem. Vzal jsem toho víc, až se ti dva vyřádí, zajdu za nimi. Asi budou mít hlad. Celkem mu závidím... Co celkem... Dost! Šmejd... Čekám na výtah, když mi blikne, že nemám toner. S protočením panenek zamířím kolem schodiště a šlapu ztemnělou chodbou. Hlahol za mnou utichá a já stanu před dveřmi techniků. „Pane Tomlinsone! Dobré ráno. Toner? Papíry?" „Toner, díky. A dobré." Opřu se o pult a usrknu kávy. „Dobrý den." Zazní ode dveří hlásek, napnu se a otočím. Petra. Znejistí, pak však uhne pohledem a postaví se metr ode mě. „Dobré ráno, slečno Styles. Toner či papíry?" „Obojí." Usměje se na něj zářivě. Zvedne se další technik a zmizí ve skladě. Natane ticho, které se dá krájet, atmosféra houstne a já pomalu slyším, jak ji buší srdce.

„UžilasisVánoce?" „Cože?" „Užila sis Vánoce?" zopakuji, znatelně pomaleji. „Jistě. A vy?" „Vy? To si už zase vykáme?" „Minimálně já Vám ano!" Chlapík přiběhne a postaví přes ní kazetu s barvou. „Tady podpis, slečno." Podepíše se, kam ji ukáže a ještě chvíli čeká, než ji donese i stoh papírů. „Chcete s tím pomoct?" Zazní, když jsem na odchodu. Nehodlám s ní komunikovat tam, všichni vědí, co se stalo na konferenci, jen strach z mé osoby jim nedovolí mluvit o tom přede mnou. Zastavím se pár metrů ode dveří. Vyjde, v náručí drží balík, čítající na pět set papírů a na tom má položený toner. „Nechceš pomoct?" „Ne." Odsekne zaraženě. Nečekala, že budu čekat.

„Musíme si promluvit." Srovnám s ní krok a ona se uchechtne. „Jako proč? My dva si nemáme už co říct." „Vážně? Nemyslím si."

Petra

Položí mi dlaň na rameno. Projede mnou silný, elektrický výboj. Odtáhnu se a nejistě mu pohlédnu do chrpových očích. „Ne, nemáme si co říct." Tatam je moje bojovnost, kterou jsem pociťovala při setkání se Zaynem na chodbě. „Peťko, prosím!" zní tak naléhavě! „Ne Louisi. To co bylo nic neznamenalo, tak proč dělat, že to něco znamenalo?" „Protože pro mě, to znamenalo mnoho!" „Vážně? Tak proč si to ty zničil?" v duchu panikařím, cítím návaly horka a chce se mi brečet. Copak jsem ho musela potkat? Tady? Kam nevleze nikdo, pokud mu nehoří u zadku, že nemá toner či papíry? Technici jsou jako krysy, snad se i bojí světla a chodí z oddělení, jen když je požární poplach nebo jdou domů. „Jsem debil, já vím. To všechno je moje vina, ale chci to napravit. Záleží mi na tobě a chápu, že ti nestojím ani za úsměv. Ale... Dej mi šanci. Pojď se se mnou po práci projít. Zajdeme na kávu a já ti vše vysvětlím." „Nejde to." Vydechnu. „Proč ne?" Tašku co drží, upustí na zem  a chytí mě za bradu. Div že vše, co držím neupustím. „Protože... Ublížil jsi mi. A já... Nemůžu s tebou jen tak někam jít. Dej mi čas, ano?" Smutně přikývne, zvedne tašku a z rukou mi vytrhne papíry. Postaví si na ně kelímek s kávou a dá se do kroku. Výtah v mém patře cinkne, převezmu si papíry a než se výtah zavře, otočím se na něj. Jeho smutné oči mám před těmi svými až do konce pracovní doby. Kamkoliv se podívám, vidím jeho. Začínám bláznit...