Malik & Tomlinson

Chapter 24

Louis

Od onoho večera, kdy jsem špehoval u Peťky jsem nevylezl z postele. Kolem se povalují krabičky od cigaret, nějaký alkohol a hromada aspirinů. V pondělí ráno mi někdo surově mlátil do dveří. S pěkným bolehlavem jsem se vyhrabal na nohy. Celý byt mi smrděl od cigaret, no co už.
„Jo!“ zařval jsem v předsíni, když rány neustávaly. S pomyšlením, kterej debil, jsem otevřel a hned se skrčil.
Máma. Stála na prahu, za jejími zády ségry a až za nimi mi mávl otec. „Louisi Williame Tomlinsone! Jak se opovažuješ nebrat nikomu z nás telefon! Celý týden se ti snažíme dovolat, táta tu několikrát byl a ty nic!“ Uhýbám před ranami, o které se snaží. Z očí ji metají blesky a kdyby to šlo, rozpadnu se v prach. Kolem prosviští dvojčata a každá z nich mě pleskne. Rezignovaně je nechám, ty malé pěstičky mi neublíží, ale po facce od mamky jsem viděl hvězdičky. Pak mě málem udusila v objetí. „Víš, jak jsem se o tebe bála?!“  „Neměl jsem náladu ani chuť se s někým bavit…“ trhnu rameny a zachytím další ránu od Daisy. „Tam ne!“ nakrabí čelo a praští mě do boku.
„Tady to vypadá…“ Spráskne mamka ruce a dá se do úklidu. Holky ji pomáhájí a táta mě tahá na terasu.
„Tak mluv!“ „Co jako?“ líně napálím cigaretu a přitáhnu si bundu blíž k tělu. Stejně je mi zima od nohou. „Kdes byl celej týden, kde byla ta šmudla, co dělá pro Zayna a proč si nikomu nebral telefon?!“ „Byl jsem víceméně tady, kde je Jennifer fakt netuším, a neměl jsem chuť se prostě s nikým bavit.“ „Louisi, můžeš mi říct, co se děje?“ „Ne, nemůžu, sám to totiž nevím!“ „Fajn, tak víš co, jdi se sbalit.“ „Proč jako?“ „Protože tě máma chce přes svátky doma.“ Protočím panenky, ale kocovina je tak silná, že neodporuji a o hodinu později, kdy mám byt díky mamce uklizený, sedím ve svém autě s Lottie.
„Ani slovo!“ „Kdyby to bylo opačně, už bych musela mluvit.“ Uchechtne se a zamračí se. Povzdechnu si a než dorazíme domů, ví vše.

Luke

„No kámo, tak tos teda víš co…“ vycházíme chvíli po holkách. Marně Petru vyhlížím. Upřímně, dalo by se říct, že je to náhoda, ale teď bych to bral jako osud. Když mi Ash včera napsal, jestli se nechci na svátky stavit – já mám rodiče v Austrálii a tam se mi moc nechce – nechtěl jsem souhlasit. Dokud neřekl, že bydlí v Holmes Chapel. Hned se mi vybavil Peťčin životopis a já už ráno v devět seděl v rychlíku, směr Holmes.
Zatímco Ash žvanil o tom, kolik holek odtud přehnul a že má zrovna jednu načatou, krásnou holku, já vyhlížel hnědé vlasy a zelené oči. Ashe však už asi tříhodinová procházka nebavila a zatáhl mě do kavárny, k mému štěstí! Brunetka tam seděla ještě s nějakou holkou a vypadala celkem zaraženě. Asi o deset minut později, jsme se k nim připojili… A teď? Cítím blížící se problém. Peťka vypadal vážně naštvaně a Ash byl nervózní.
„Co se klepeš?“ „Brácho… Až uvidíš kudrnatýho kluka s zelenýma očima, tak mě varuj.“ „Proč? Kdo to je?“ „Je to brácha Gemmy a té tvojí Petry… A je to i zdejší kápo, borec, kterýho se všichni bojí. Je mladej, ale maj v něm respekt i zdejší tvrdý hoši.“ Trhne rameny a zahne do parku.
„Co je tamto?“ ukážu rukou, na jakousi oplocenou kopuli. „Jsou tam rampy, work out… Chodí tam i ten kluk.“ Ušklíbne se. „Je to parkourista.“
Přes park se dostáváme k němu domů. Je doma sám, všude ticho, klid… Ještě že tak. Jeho patnáctiletá uječená ségra mi leze na nervy. Chci klid, chci přemýšlet o Peťce a o tom, jak se ji za Ashe omluvím. Zvonek mě však vytrhne z myšlenek. Ash se líně odlepí od linky a jde otevřít.
„Čau!“ zaslechnu chraplavý hlas a pak něco padne. Vyletím do předsíně. Ashe zrovna zvedá ze země nějaký kluk. Kudrliny, zelené oči… ojojoj. Vypadá jako tintítko, ale opak je pravdou. Mrskne Ashem takovou silou, že smete z komody nějaké serepetičky a zabrzdí mi u nohou. Pomůžu mu na nohy a on mu to oplácí. Něco rupne, a kudrnáčovi se spustí z nosu krev. Ani nehlesne a několika přesnými ranami do břicha dostane Ashe na zem. „Tak aby bylo jasno, přibliž se k mým sestrám a odveze tě hrobník!“

S flákotou masa na tváři, leží na pohovce a ani nemuká. „Předpokládám, že to byl on?“ „Strašně vtipný!“ zavrčí a hodí po mě kus vepřového. „Ti něco řeknu, chceš?“ „Hmm.“ Zamručí a já se dám do vyprávění. Řeknu vše, co jsem pochytil za dobu co jsem Petru poznal. „No počkej, a to ji chceš jako vážně sbalit nebo jen ojet?“ posune flákotu a jedním okem po mě střelí pohledem. „Líbí se Tomlinsonovi, co myslíš?“ „Mluv jasně, nechápu.“ „Nebuď naivní. Nechci ji sbalit, chci ji jen ojet! Tomlinson mi taky přebral El, chci mu to jen vrátit. Sice píchá s tou Jennifer, či jak se ta rajda jmenuje, ale i tak… Na Petře mu záleží a já mu chci vše vrátit s úroky.“ „To ti je jedno, že ji ublížíš?“ „Tobě ten vůl dal i do hlavy? Co tě tohle zajmá, uvážíme-li, za co si dostal do držky.“ „Právě proto že jsem dostal, tak se tě ptám. Chceš aby tě Styles zmlátil taky?“ „Neměj péči, nic mu neřekne. To už mám totiž zařízený!“ samolibě se zaculím. „Jak?“
„Jeden den byl problém s elektřinou, vše se dodrbalo… No a pan Tomlinson uvízl ve výtahu se slečnou Styles.“ Pozvednu obočí. „Chceš říct, že si tam zašukali?“ vydechne překvapeně. „Co kamera?!“ „No právě, kamerka je maličká, šikovně ukrytá a jede i ve chvíli, kdy klekne elektřina. A já byl akorát dole na bezpečnostním, tak jsem to viděl z první ruky. Nešukal ji, ale neměl k tomu daleko…“ zazubím se a ukradnu mu z krabičky cigaretu. „Petra určitě nebude chtít, aby nahrávka putovala po webu. Dá mi a ještě poděkuje.“