Malik & Tomlinson

Chapter 45

Peťka

Probrala jsem se a nade mnou se skláněl doktor. Za ním se krčila ta studentka. Tvářila se vyděšeně a s doktorem se o překot ptala, jak mi je. Zamlčela jsem pravý důvod, mého kolapsu a když doktor odešel a holčina mi napojovala kapačku, uklidňovala jsem ji, že se nezlobím a jsem ráda, že vím, jak na tom Louis je... Alespoň částečně.

Na chvíli se za mnou stavil Mark... Moje dotazy, ohledně Louise, Annie a Zayna nebraly konce. Uklidňoval mě, utíral mi slzy, i když měl sám co dělat, aby se nezhroutil. Když odešel a odešly i sestřičky, které mi daly další kapačku a nějaké léky na uklidnění a spaní, vybavil se mi v hlavě Luke. Potlačovala jsem pláč a nemohla pochopit, proč se tak zachoval... Usnula jsem v slzách a jen kvůli únavě a bolesti hlavy z pláče.

„Dobré ráno!" Zazněl mi po pravici hlas. Usmívala se na mě sestřička a něžně mě hladila po rameni. „Slečno Styles, jak jsme na tom s hygienou? Zvládnete si dojít do sprchy?" „Jistě..." Zašeptala jsem. Odpojila mě od kapačky, kterou mi museli dát asi v noci a s kritickým pohledem sledovala, jak mířím ke koupelce.
„Postel máte spravenou, za chvíli budou léky." „Sestřičko?" „Ano?" „Louis Tomlinson... Mohla byste mi prosím říct, jak dopadla včerejší operace?" „Nezlobte se..." „Sestřičko, prosím!" Chvíli se na mě dívala a pak kývnula.

Přišla za necelou hodinu. Křečovitě se usmála a když odcházela, já opět plakala. Tentokrát radostí. Louis operaci přežil a podle zápisu z průběhu operace, bylo předpokládané, že nebude mít sebemenší následky.

Zároveň s vizitou, se ukázal i Yaser. Nechápavě jsem na něj hleděla a on v záplavě bílých plášťů silně kontrastoval. Vyslechl si doktorovu řeč – jak jsem pochopila, znají se, proto tu mohl být – a když odešli, posadil se mi na kraj postele. Polykala jsem slzy a on mi podával balíček kapesníků a kávu z automatu.

„Louis je v pořádku. Leží na jipce... Ale bude za pár dní v pohodě. Mark je u něj... Operoval ho přímo primář, až ti bude lepší, můžeš za ním. Když budeš chtít..." „Budu..." Smutně se usmál a vytáhl se na nohy. „Máš klíče od bytu? Nechceš něco dovést?" „Ne, děkuju... Zavolám pak Annie, i když... Ta je asi u Zayna a ona klíče nemá." „Tak mi je dej. Zajedu k Zaynovi a klíče ji předám." S vděkem mu je dám, obejme mě a odejde.

„Sestři?" „Slečno?" „Myslíte, že bych mohla na jipku? Za panem Tomlinsonem?" „Jak se cítíte?" „Líp..." Je to lež, ale potřebuju ho vidět a přesvědčit se, že je opravdu v pořádku. „Zavolám sanitáře, na pár minut vás tam vezme."

Nad hlavou mi řeší sestra z jipky a sanitář, že mě odveze zpět na moje oddělení někdo od nich, nebo jiný sanitář... Sestřička mě poté odváží k Louimu. Sedím na vozíčku u postele, mám zakázáno vstát a stejně to poruším, sotva sestřička zmizí.
Vytáhla jsem se na nohy a cítila, jak mi po tvářích tečou slzy. Byl zaintubovaný, všude měl hadičky... Ve sněhově bílých peřinách, nebyl skoro vidět. Byl skoro průsvitný, s vyholenou hlavou, přes kterou měl krytí, pod kterým byla ukrytá jizva.

Na monitoru blikaly křivky, označovaly jak která, životní funkce pracuje... Hladila jsem jej po tváři a naivně doufala, že se probudí.

„Slečno! Okamžitě se posaďte!" „Omlouvám se..." Dosedla jsem na vozíček a propletla s jeho prsty svoje. Sestřička u něj cosi dělala a pak se ke mně konejšivě sklonila. „Bude v pořádku, uvidíte. Věřte, že tu máme daleko horší případy... A on je bojovník. Za chvíli přijde primář, volala jsem mu, že tu jste. Má dovoleno od jeho otce, aby vás obeznámil s jeho stavem. Vše vám poví." Kývám na souhlas a po několika minutách ticha, které rušilo jen pípání přístrojů a moje vzlyky, se ode dveří ozvalo zvučné: „Dobrý den!"

Primář byl snad dvoumetrový chlap, s vousy a brýlemi. Vypadal mile ale šel z něj respekt a já v tu chvíli nemohla ani promluvit. Sjel Louise pohledem, pokýval hlavou a na mě se vřele usmál.