Malik & Tomlinson

Chapter 69

Louis

Zničený informacemi o sobě samém, jsem se ploužil lesem a hledal schovku. Na pár sekund, jsem se před ní usmál. Čas se na ni podepsal a neměl jsem odvahu vlézt dovnitř. Asi by se na mě vše sesypalo.
Seděl jsem na špalku, ignoroval vlezlou zimu, která se tady jen znásobila a civěl do blba.
Přemýšlel jsem o sobě, ze všech stran, ze všech úhlů a pokaždý, jak jsem se dopracoval k výsledku, jsem byl za hajzla.
Nepomohly tomu ani úsměvný momenty, kdy se Annie a Zayn se mnou zase začali bavit, kdy jsem mluvil s Peťkou cestou od techniků...

„Přece není tak hloupá, aby mě fakt měla ráda." Zachrčel jsem polohlasem.

„Čau..." Aniž by to Zayn viděl, ušklíbl jsem se. Zjevil se náhle, šel jako duch a krom toho, že mě vyděsil, jsem byl i naštvaný.
„Mohl jsem tušit, že ti zavolají." „Vzpomněl sis na vše?" „Jo... A není to dobrý." „Chceš do držky?" „Proč? Že bych zase zapomněl?" Hořce jsem se uchechtl a otočil se k němu.
Vypadal, že tu nechce být, ale přesto přišel.
Další výsledek toho, jakej jsem hajzl; vykašlal se na Annie a je tu se mnou. Kde je ona? Utěšuje doma Peťku, nebo je u jeho rodiny?
„Nevím, možná by se ti alespoň rozsvítilo." „Myslím, že už mám v hlavě dost jasno." „Jasně, a proto sedíš tady, mrzneš, vypadáš, že nemáš daleko k breku." Propíchl jsem jej pohledem, dosedl pár centimetrů od sebe a sám si vytáhl cigarety.

„Hodláš tu nocovat?" „Musíš být takovej?!" „Jakej? Hnusnej? Chladnej? Nasranej?! Jo, musím! Když jsi debil!" „Mrzí mě to." „A proto seš tady? Neměl bys být teda doma a promluvit si s Petrou? Nemyslíš, že jsi ji ublížil z nás všech nejvíc?! Vzpomeneš si, nikomu nic neřekneš a pak na ni vybalíš, že by vlastně mezi řádky, měla z tvýho domu odejít a vrátit se buď do Holmes, nebo do jejich bytu." „To ne..."
„Ne? A co jako? Ty tu vymrzneš, budeš hledat nějaký další řešení toho všeho, vrátíš se a co doma? Myslíš, že ti vběhne do náruče se zapištěním, že ses vrátil a bude to dobrý? Nebude. Je naštvaná, teď akorát spí... ZASE jsi ji ublížil, v tom jsem fakt machr. Když tak uvažuju, jakej je mezi náma rozdíl – protože asi sis vzpomněl, že mezi námi nikdo rozdíl neviděl – tak je to ten, že já dělám všechno, jen abych Annie neublížil. Už jednou mě vytrestala odchodem k tátovi, nechci to zažít znovu. Ten měsíc bez ní, mi dal ale i vzal hodně. Uvědomil jsem si, že ji mám vážně rád a je to holka, se kterou chci dožít. Chci s ní děti, vychovávat je, o ni se starat a v pokoji zestárnout. Pak budu moct umřít s vědomím, že ve mně bylo něco dobrýho a nebylo to jen čirý zlo. Louisi, to jsi fakt takovej debil?
Ty si myslíš, že když je ona teď tady, když ti tu pomáhala, trávila s tebou každou volnou minutu, že v nemocnici tě navštěvovala, byla zničená z tvýho stavu, že tě nemá ráda? Jo, byl jsi čurák, hajzl, kokot... Ale ona to neřeší. Měla tě ráda předtím, jo, ublížil jsi ji, ale to je asi za ní. Proč by tu jinak byla a byla by na prášky z toho, že jsi utekl, jak malá, hysterická holka?"

Zlomeně vrtím hlavou. Něco na těch jeho slovech je.

„Ale co Annie?" „Hech?" „Ta mě má taky pořád ráda? Vzpomínám si, že se s ní dobře kecalo. Je jako ty, taky si nevidí do pusy a řekne to na plno..." „Jo, má tě ráda. Jsi kámoš." „Uhodil jsem ji." „A ona ti odpustila. Omluvil ses, přijala to. Jasně, pořád ti mám za to chuť dát do zubů, když si na to vzpomenu, ale co už... Neublížil jsi ji, kdyby jo, skončil bys ve špitále dřív, než po srážce s Polákem." Hořce se uchechtnu a napálím další cigáro.

„Takže... Má to budoucnost? Můžu se změnit?" „To snad musíš vědět ty sám, jestli to má budoucnost. Podle mě jo... A změnil ses už dávno, prvně k dobrýmu, pak k horšímu a zas nanovo, ale... Louisi, Petra by tu nebyla, kdyby tě neměla ráda. Není to z její strany lítost k tobě, že tu je. Tak nebuď debil a pojď domů."
„Až za chvíli... Klidně jdi."