Malik & Tomlinson

Chapter 57

Louis

„Cože" Pootevřela pusu v údivu a nevěřícně zamrkala. „Dej mi pusu. Prosím." „Už si vzpomínáš?" Ušklíbne se a skloní. Vypadá, že se baví, ale v očích, ji vidím nejistotu.
„Bohužel. Ale třeba mi tvoje rty pomůžou. Asi jsem se dožadoval polibků hodně, co?" „Chvilkami jsi byl až odporný, paradoxně s tím, to bylo lákavé. A odečtu-li, tvoje narážky na začátku a tvou snahu, dostat se mi do kalhotek... Byl jsi vcelku fajn."

Vyprskne smíchy a já to už prostě nevydržím. Zachytil jsem ji za krk a stáhl k sobě níž. Ztuhla, ale začala spolupracovat.

Užívám si tu smršť pocitů, které mi líbání s ní přináší. Kdyby nás nevyrušila sestřička, snad bych ji i stáhl do postele... Eh, počkat, že bych opravdu byl tak nadržený? Chtělo se mi smát a nevěděl jsem, co mě baví víc, jestli ta představa nebo fakt, že sestřička plála na kilometry daleko. Blekotala omluvy, dostal jsem znovu léky a zmizela.

Dívala se na mě, hryzala si ret a nejistě se posadila na židli. „Nechceš spíš ke mně?" „Proč?" Protočím panenky a polknu, co vše by se dalo dělat. Zajímavé, že jsem nezapomněl, co s ním umím...

Nenuceně si povídáme. Neřeší se mnou minulost, bavíme se tak... Normálně? O všem? Nechci se pitvat v tom, čím jsem byl a vlastně i jsem, ale nedá mi to.

Položím otázku, co ten hajzl, kvůli kterému se tohle stalo, ale odpovědět nestačí. Dovnitř se hrne hromada lidí v bílém, chlapík se omlouvá, že návštěva bude muset odejít. Špitne mým směrem ahoj, dodá, že se třeba zase zastaví, zaculí se, provokativně mrkne a je pryč.

Naivně jsem čekal, že jen co zmizí poslední bílý plášť, ona se vrátí. Utekla ale půl hodina, já byl v pokoji stále sám.

Přemýšlel jsem, nad mým minulým „já", nad Zaynem a jeho slečnou ale nejvíc, nad Petrou. Copak jsem téhle krásce fakt ublížil? Tak moc...? Zjevně jsem to zvládl s přehledem a poprvé jsem si přál, abych si na tuhle část, mého života nevzpomněl. Stačilo by rozpomenutí jen o tom, jak jsme se seznámili úplně poprvé a pak by byla jen tma. Měl bych čistý štít, mohli bychom začít jinak.
Začínala na mě doléhat únava, usnul jsem s myšlenkami na Peťu a když jsem se probudil, tak opět s myšlenkami na ni.

Petra

„Zavolám sanitáře, doprovodí vás zpět." Střelila jsem pohledem ke dveřím, za kterými jen několik chvil zpět, proběhla dokonalá souhra jazyků. Než jsem stačila něco říct, měla jsem se jít posadit, že si mě tu za chvíli sanitář vyzvedne. S nechápavým výrazem jsem pohlédla k sestře, pak však kývla a poslušně se odešla posadit.
O pár minut později, jsem si lehala do postele a až tady si vzpomněla na Annie. Jestli mi to dělala naschvál, tak mě zdárně vytáčela. Mobil neustále vyzváněl, odpověď žádná. Během deseti minut, jsem ji volala snad patnáctkrát...

Hodila jsem mobil na stolek a padla do postele. Vztek na Annie a nevědomost, co se děje, nahradily vzpomínky na Louise.

Přejížděla jsme si prstem po rtech, na kterých seděl pitomý úsměv, kterého jsem se nemohla zbavit ani ve chvíli, kdy vešla sestřička. Ta povytáhla obočí a s až moc velkým zájmem se ptala, jak mi je. Můj široký úsměv mi znemožňoval - ani kdybych chtěla říct - že mi je zle... O hodinu později dorazil doktor a s úsměvem mi oznámil, že pokud chci tak můžu jít domů.

„Volal jsem s panem Tomlinsonem, vyzvedl by si vás zítra. Co vy na to? Záleží jen na vás..." Na jednu stranu chci odtud. Nic mi není, fyzicky... A rozhozený psychický stav, stále nabourává Louis a vzpomínky na těch několik dlouhých minut. Souhlasím...

„Do Holmes?" „Co?!" Vytřeštila jsem oči, na pana Tomlinsona. Chtěla jsem ráno ještě za Louisem, ale byl na vyšetření a Tomlinson starší, se ukázal krátce po deváté. „Buď Holmes a tvoje rodina, nebo moje. Nemám odvahu, nechat tě samotnou v bytě." Otevřel mi dveře auta a pokynul ke vstupu.
„Pane Tomlinsone, já to doma zvládnu. Jsem už v pořádku..." „Opravdu? Nezlob se Peti, ale tohle si já na triko nevezmu. Snažil jsem se spojit se Zaynem, na poslední chvíli jsem si to ale rozmyslel. Myslím, že on s Annie chce soukromí, i když jste kamarádi... Moje rodina se na tebe těší a chceme tě u nás. A až pustí i Louise, můžeš u nás být dál a pomoct mu s pamětí. Doktor říkal, že už si asi začíná vzpomínat, minimálně na city mezi vámi." Kření se pobaveně a já zrudnu a mlčím. 

Zayn

„Co je to?" „Co?" „Toto!" Uteklo pár hodin, od návštěvy jejího táty. Šero v pokoji nahradilo světlo lampičky a výsledek jeho pravého háku, se začal vybarvovat. Ležela u mě, hladila mě po hrudi a teď, s nepochopením i vztekem, si prohlížela mou bradu.

„Jen mu ujely nervy." „Hm...!" „Za pár dní, tam nic nebude. Budu zase, jako ze škatulky." Ušklíbne se a zaboří mi hlavu ke krku.
„Vrtá ti hlavou, jestli jsem mu to vrátil?" „Ne, to bys neudělal." „Ale?" „Vadí mi, že on to udělal." „Nic mu nevyčítám. Kdybych měl dceru a ji se stalo tohle, tak bych toho borca zabil." „Takže bude lepší, když budeme mít kluky?" Zachytím ji za bradu a užasle na ni pohlédnu. „Prosím?" „Předtím jsme o dětech mluvili. Rozmyslel sis to?" „Ty sis to rozmyslela? Chceš?" „Mmm, možná?" „Na truc tátovi?" Sykne a pobaveně na mě pohlédne. Role se vyměnily a ona je pode mnou, naprosto bezbranná.

„Možná?" „Hej!" „Ne. Přemýšlela jsem o tom... Líbilo by se mi to. Druhá věc je ta, že teď by táta asi vrazil i mě, ale riskla bych to." „Počkej, to znamená, že ano?"