Malik & Tomlinson

Chapter 54

Louis

„Zayne? Co je?" „Promiň, musím jít. Musím za Annie." „Co se děje?!" Zařval jsem a on se rozklepal ještě víc. „Ta nahrávka, jak jsem ti o ní říkal... Je to venku. Někdo poslal do světa, jak si se svou holkou užívám!" Víc neřekl, otočil se na patě, málem smetl sestřičku, kterou přilákal můj řev. Zmizel, sestřička se vyděšeně ptala, co se stalo a jestli jsem v pořádku.
Ujišťoval jsem ji, že je všechno v pořádku a po tom, co mi starostlivě měřila tlak a dávala mi cosi do žíly, odešla a ještě ode dveří se otáčela, pozorujíc mě kritickým okem.

Civím do stropu, stále netuším, kdo jsem, ale je fajn, že už mám o dost lepší pocit. Zayn mi dost pomohl...

Dívám se na ciferník hodin, které visí nad dveřmi. Čas se šíleně vleče... Přišlo mi, že jsem se díval snad před hodinou naposledy, ale ručičky se posunuly jen o tři minuty.

„Pane Tomlinsone?" „Ano?" Vešla sestřička. Taková mladá, boubelatá, stydlivá a plachá na pohled. Křečovitě se usměje a s neskrývanou obavou se ptá, jak mi je a jestli si dám oběd. „Co je k obědu?" „Netuším, podívám se." Odpeláší, do dvou minut je zpět a drží tác.
„Máte dietu, takže asi nic moc." Ztuhne a vydechne omluvu, šeptajíc cosi o tom, že to bylo drzé.

„Ty se mě bojíš?" „Ne, pane." „Ale tvoje chování, mluví o opaku." „Není to strach... Je to spíš respekt, pane." Pomalu začínám být, na slovo „pane" alergický. 

„Proč?" „Vy si opravdu nic nepamatujete?" „Mám okno, o velikosti několika fotbalových hřišť. Nevím kdo jsem, nevím nic. Ale z toho, co mi řekl kamarád a díky tvému chování usuzuji, že jsem fakt pěknej hajzl. Kolik ti je?" „Osmnáct. Jsem studentka." „Takže nejsem o tolik starší, ale chováš se, jak kdybych byl minimálně o třicet let od tebe. Znáš mě?" „Jen z novin." „A co se o mně píše?" „Asi nejsem kompetentní k tomu, abych vám to řekla."
„Být kompetentní je jedna věc, ale já chci vědět, tvůj názor na mou osobu. Myslím, že pokud jsem takový hajzl, tak tu moc návštěv mít nebudu. Co trochu upřímnosti, sestřičko?" „Nemůžu tu s vámi být... Mám ještě povinnosti."
 „Nezvládnu se sám najíst, měla bys mi pomoct, nebo ne?" Povzdechne si, přistrčí pojízdný stolek a nabere na lžičku těstoviny s masem a omáčkou. Pod bradu mi strčila jakýsi bryndák a v puse mi přistála, celkem dobrá potrava.

Dívá se, jak přežvykuji, nabízí mi pití... Po několika minutách se dozvídám, že tu je na praxi s profesorkou. Než si všimla, u kterého pacientka je sestřička, dotazovala se naštvaným hlasem, proč tu je a proč se pacient nenají sám. Až když mě uvidí, otočí a pro změnu přeslazeným hlasem se ptá mě, jestli je všechno v pořádku a mám vše, co potřebuju. Kráva...

„Už nechci, stačí. Takže, Mandy," vytáhnu se na lokti a přečtu si její jmenovku. „Proč máš ze mě respekt? Co se o mně píše v novinách?" Chvíli ještě váhá a křečovitě si mne prsty pravé ruky.

„Jste Louis William Tomlinson. Syn jednoho, z nejbohatších mužů nejen v Anglii, ale globálně. Vystudoval jste prestižní školu, zaměřenou na právnictví a plno dalších věcí, ty nevím přesně... No ale... Asi tím, čí jste dítě a kde pracujete... Dost vás to změnilo. Lidé, co vás znali předtím, se nechali slyšet, že jste- že jste hajzl. Jdete přes mrtvoly, nechováte se zrovna k ženám dvakrát slušně. Byl jste několikrát viděn s lascivními ženami, platil jste si je.
Opilecké scény a rvačky, kurvy... Kontrastuje to s tím, jak jste jinak brán. Jste velmi pracovitý a úspěšný muž. Váš otec chce na Vás a Zayna Malika převést vedení firmy. Díky Vám, firma vzkvétá a mohla bych pokračovat..."

Bezelstně trhla rameny a konečně na mě pohlédla. Měla v očích nefalšovaný strach a já jen kýval. Jako kývací panák, někde na zadním sedadle auta.