Malik & Tomlinson

Chapter 46

„Slečna Styles?" Kývám na souhlas a on se pouští do dlouhého monologu, kdy mi popisuje průběh operace. Když skončí, asi mi praskne hlava. Nechápu, jak jeho tělo mohlo tohle zvládnout. Ustaraně si mě prohlíží a i přes můj výslovný nesouhlas, mě sanitář odtud odváží zpět na moje oddělění. V uších mi zní primářův slib, že na večer za Louisem opět můžu. Sanitář předává sestře nějaký papír od primáře, a ta, když už ležím na pokoji, přichází s kapačkou. Oznamuje, že tam jsou nějaké léky na uklidnění...

Pozoruji, jak do infuzního setu padají kapičky roztoku a pomalu usínám.

„Peťi?!" Rozlepím víčka ze všech sil a dívám se do tváře Annie, za ní stojí Zayn a objímá ji. Oba mají v očích slzy a pak se ke mně Annie vrhne. Zayn mě obejme a ji mezi námi na chvíli přidusí. Posadí se na volnou postel, na stolečku mi přistane hromada sladkostí, ovoce, nějaké minerálky a na zem dopadne taška.
S úsměvem se dívám, jak se drží za ruce, Zayn ji po chvíli pouští a objímá ji. Tiskne ji k sobě a ona se s uslzeným pohledem ptá na Louise. Povím, co vím a oni jdou na jipku s tím, že pak za mnou zase přijdou.

Odešli a mně podivně zabolelo na hrudi. Chtěla jsem prožívat to, co oni. S Louim... Hlavou mi to šrotovalo... Proč jsme si nemohli vše v klidu vyříkat... Polykala jsem slzy a využila nabídky té mladé sestřičky, že jde na pauzu, jestli nechci jít s ní, že to je dovolené. Možná mi čerstvý vzduch prospěje a ona měla asi pocit, že mi musí nějak vynahradit ten můj kolaps, co způsobila.

Zayn

Těkal jsem očima po všech těch přístrojích a naivně doufal, že Louis pozná, že jsme tady a probere se. Annie se zhroutila na židli u jeho postele, hladila ho po ruce a po chvíli se tam objevil primář. S úsměvem mě zdravil a bral si mě bokem.

„Je v pořádku, alespoň zatím." „Zatím?" „Pokud se neprobere... Měl rozsáhlé krvácení, jak do mozku, tak břicha. Té slečně, Styles, jsem to neřekl. Neví to Ani Mark... Já to říct nemohl. Věřím na zázrak." „Prosím! O čem to mluvíš?" „Pokud se do dvou dnů neprobere... Měl subarachnoideální krvácení... Dost velkého rozsahu. Teď se zdá, že je vše v pořádku a já věřím, že nebude mít následky, ale čím déle bude v kómatu, tím větší to riziko je." „Takže... Nemusí být.. Normální?" „Může zůstat po zbytek života na přístrojích... Zayne, uklidni se. Je mladý, zvládne to." Vytahoval mě zpět na nohy a já přes sklo spatřil, jak se na mě Annie vyděšeně dívá. „Petře to neříkej, prosím... Ale Mark by to měl vědět." Kývá a opouští mě.

„Zayne?!" „Nekřič." Pohlédl jsem k Louimu. Ale asi i kdyby tady stříleli, on by se neprobral. „Co ti řekl?!" „Nic, miláčku. Jen... Uklidnil mě, jsem jen hysterka." Dal jsem ji pusu a chvíli jsme u Louise ještě zůstali.

Peťka v pokoji nebyla, na stolečku ležel na ubrousku vzkaz, že šla se sestřičkou do parku...

„Chceš jet domů?" „Já nevím... Aspoň se s ní rozloučit..." „Co se jít projít?" Promnul jsem si oči a vytáhl se na nohy. Souhlasně kývla a s kávou z automatu, jsme prošli průchodem pod nemocnicí do parku, který k ní náležel.