Malik & Tomlinson

Chapter 30

Luke

„Co si debil myslí?!" vzteká se Michael celou cestu. On tu je dnes jen jako záskok, zítra bude zase na mém předchozím pracovišti. „Je to Malik..." trhnu rameny, štvu jej, vím. Ale co mu na tohle mám říct? Může být na jednu stranu rád, že nedostal před držku, popřípadě výpověď. Nebyl by první... Malik i Tomlinson vyrazili na hodinu už několik pracovníků. Sjedu očkem k Peťce, vypadá zaraženě a jde na ni poznat, že se ji za Malikem nechce.

„Nemusíš tam jít." Zabouchnu za námi dveře jejího kanclíku a ona se uchechtne. „A pak dostanu výpověď, ne?" „Pochybuju. Annie by mu to nedovolila." „Jasně... Jenže já se nebojím až tak Zayna ale Annie." Zazubí se a opře se o desku pracovního stolu. Váhavě k ní přistoupím a obejmu ji. „Annie?" Kývne a vymaní se mi z objetí. „Zavolám ti do trojky, kvůli kávě pro klienta..." Zapadnu k sobě, zatímco ona s telefonem u ucha se rozkoukává po prostoru.

Usadím se u stolu, pohodlně se rozvalím a se samolibým úsměvem přemýšlím, jak ji dostat do postele. Nenávist vůči Tomlinsonovi je skoro hmatatelná, nemělo by to být tedy tak těžké. Včera mi to nedovolila... Celý večer jsme strávili před televizí, povídáním si a to pokračovalo i v ložnici. Dovolila mi vtisknout jen lehkou pusu na tvář, jako přání dobré noci. Skřípal jsem zuby, ale nemohl jsem nic dělat.

Plán, který by vyšel, mě nenapadal, rozhodl jsem se, pro čistou improvizaci. Pět minut před desátou mi klepla do dveří. „Kávu donesou hned, jak jim dáš pokyn. Já jdu nahoru..." Nesouhlasně jsem zavrčel, jenže mi to byl prd platný. Jsem tu malý pán... Nechal jsem si otevřené dveře, její kanclíku, abych slyšel klepání a nervózně přecházel po své kanceláři. Bylo to moje první jednání a já pociťoval šílenou nervozitu. „Klop, klop." Dlouhý nádech a výdech a šel jsem otevřít.

Peťka

Večer s Lukem byl příjemný, celkem. Povídáním si, jsme strávili víc jak půlku noci a nepřestali jsme ani v posteli. Hned ráno jsem zjistila, že mám několik nepřijatých hovorů od Annie i Zayna, stejně jako sms. Neměla jsem odvahu ji zavolat, raději se omluvím osobně. No po incidentu ve výtahu, jsem litovala, že jsem přece jen nenapsala.

Má bývalá kancelář byla otevřená, Louisova postavička u okna zalévala květiny a z jeho kanclu se linula nějaká hudba. Nadechla jsem se a klepla do dveří, za kterými se ukrývala moje „smrt." V zádech ucítila Louisův pohled, ale neotočila jsem se. Dveře se otevřely. Annie ustoupila a nechala mě vejít.

„Omlouvám se! Měla jsem dát vědět, já vím, ale nedošlo mi to." Annie nasupeně našpulila pusu, pak mě ale málem umačkala v objetí. „Naposledy! Víš, jak jsem se o tebe bála?!" „Mám jít za Zaynem?" „Není tady... Volal ho Yaser a stejně, mluvila bych s tebou i tak já... Hele, jen mi řekni, ty a Hemmings...?"  „Ne! Blázníš? Jen kamarádi." Pochybovačně zvedne obočí, ale nic neříká. „Když myslíš..."

Ode dveří se ozvalo zamlaskání. „Tak vidím, že jednání zvládá i bez tebe." „Ahoj." „Ahoj." Obejde stůl a sedne si na něj. „Takže, chtěli jsme být něžnější, a říct ti to jinej den, v jiným prostředí. Ale nebudeme chodit kolem horký kaše. Jennifer jsem na hodinu vyrazil. Teď — předpokládám -  s pláčem opouští budovu.  A k Louisovi - " „Nenamáhej se, nechci ho řešit." „Tak to ani já." Usměje se jako krokodýl, Annie nechápavě zvedne hlavu. Zayn ví něco, co ona ne. „Jak to myslíš?" „Tak, že jsem z Jennifer dostal vše potřebné." Otevře okno, z parapetu sebere zavařovací sklenici a s klidem ve tváři si napálí cigaretu a během chvilku celá kancelář smrdí cigaretovým kouřem. „Vše mi řekla." Pohlédne k Annie, připadám si v první řadě, jako páté kolo u vozu a za druhé, baví se o mně beze mě. Odkašlu si, ale oni mě nevnímají, zdá se mi, že se dorozumívají očima.

„Jde o to, že Louis se s námi o volnu spojil. Omluvil se Annie za tu facku a uvědomil si i pár věcí, výsledek toho všeho je, že to co bylo, bylo vymyšleno Jennifer." „Jak to myslíš?" „Jennifer, Louimu řekla, že ho nesnášíme a nalhala mu spoustu hovadin, kterým on uvěřil. Proto se choval, tak jak se choval." „Chcete mi říct," — mluvili na střídačku — „že to co bylo, zavinila Jennifer a Louis..." „Je to debil." „Ale mrzí ho to a moc." „Chce se ti omluvit, jen k tomu nemá odvahu." „Ví, že to zbabral a nás zajímá, jestli mu odpustíš...?" „A jestli se vrátíš za náma...?"

Mlčím, snažím se vstřebat, co mi právě řekli. To je Jennifer opravdu taková, s prominutím sketa, která by tohohle byla schopná? Dech se mi zrychlil, stejně jako pulz. „Peti?" Semknu rty do tenké čárky, zhluboka se nadechnu a vytáhnu se na nohy. „Potřebuju si to promyslet... Annie, promluvíme si o tom doma, jo?" nečekám na opověď, zmizím, než se jeden z nich stačí nadechnout.

Kancelář je nyní zavřená, váhavě chytím kliku...