Malik & Tomlinson

Chapter 34

Náhoda? Asi. Ocitáme se v restauraci, kde jsem byla před volnem s Annie a Zaynem a i s Louisem... Ušklíbnu se a nechám se dovést ke stolu. Od doby co jsme se viděli naposledy, uplynul skoro rok. Za tu dobu se událo hodně a na střídačku vypravíme svůj příběh. Vykládá o svém nevydařeném vztahu, aférce, že holčina s ním měla být původně v jiném stavu. Já všechny eskapády tohoto typu raději zamlčím. Netoužím po tom Louise rozebírat, na druhou stranu ale... Třeba by mi ale pomohl.

„Peťko, vnímáš?" luskne prsty a číšník před nás postaví talíře s večeří. „Díky." Usměju se na něj a on s mírnou úklonou zmizí. „Promiň, zamyslela jsem se. Co jsi říkal?" „Že zítra budu u vás ve firmě, kde pracuješ? Stavím se po jednání za tebou." „Na dvacítce. Prvně mi ale napiš, nevím, jestli nadřízený nebude potřebovat zapisovatele." „Říká ti něco Tomlinson mladší?" Najednou si připadnu, že sedím na žhavém kamení. „Ano. Je to syn jednoho z majitelů." „No, tak s ním mám to jednání. Prý je to pěknej hajzl. Je to pravda?" „Záleží na úhlu pohledu. Není špatný, když ho poznáš blíž." „Poznalas ho blíž?" zvedne obočí a nasadí výraz „víš co tím myslím." „Kubo!" „No promiň, nečerti se. Ale jak si tohle mám jinak vyložit?"

„Není jak si to vykládat... Pracovala jsem pro něj pár měsíců..." „Uh, vážně? A proč už ne?" Ve výsledku ze sebe vše vyklopím, zaposlouchá se tak, že přestane jíst. Jen přikyvuje, nasazuje udivené či naštvané pohledy. „Debil!" prskne a bouchne pěstí do stolu. Sklenice s pitím zarachotí a hosté v blízkém okolí se po nás naštvaně otočí. „Pardon" zamumle a ztiší hlas směrem ke mně. „Tak za tohle by měl dostat kapky." „Kubo, prosím tě. Nic mu neříkej! Já si to vyřeším sama. Dnes jsme spolu mluvili." Po dlouhých minutách prošení souhlasí, že zítra nic neřekne. Preventivně se však domluvím s Annie, zda by u toho jednání nemohla být. Ti dva se sice neznají, ale určitě by zasáhla.

Po večeři vyrážíme na procházku pomalu tajícím Londýnem. Zaveze mě pak domů, chvíli váhám, zda ho nepozvat dál, ale blíží se půlnoc... „Tak se uvidíme zítra." Usměje se před dveřmi. Skloní se, líbne mě na tvář a zmizí.

Doma je pusto prázdno, no jo... Dalo se to čekat. Zkontroluji telefon, ani jedna zpráva. Napustím vanu, hodinu v ní relaxuji a usínám až o půl druhé ráno. Ráno nejsem o nic odpočatější, jednání mezi Kubou a Louisem mi způsobuje žaludeční nevolnost. Cesta do práce je nekonečná a už od tři čtvrtě na osm stepuji v kanceláři Annie. Kde ta holka vězí?!

Annie

Zaynova tvář se stáhne, na krku se ukáže tepna. Michael mě s úsměvem pozdraví a nezapomene dodat, že tak proklatě velké výstřihy bych měla nosit častěji. „Zayne!" zapištím na celou garáž. Michael se drží za nos a tváří se vyděšeně. „Já ti snad něco řekl!" zavrčí a chytí ho za triko. „Pusť ho!" sundá ho z něj až ochranka, kterou přilákalo moje zaječení.

„Pane Maliku, no tak. Uklidněte se!" drží ho gorila. „Jsem klidný!" vyškubne se mu. Odtáhnu jej k výahům, zatímco Michaelovi jeden z ochranky ošetřuje nos. Lékárničku vyhrabal nevím odkud.

„Nedívej se tak!" „Nezvyšuj na mě hlas!" „Začal si!" hulákáme na sebe ve výtahu, a když chce v patře u recepce nastoupit čtveřice lidí, vycouvají a výtah se opět zavře. Ječíme na sebe celou cestu, když jsme konečně v patře, vyškubnu se z jeho sevření a vrazím do kanceláře.

„Annie!" zazubí se Peťka, které se v první řadě leknu. Do zad mi vpadne Zayn a opět řve, jakej je Michael debil. „Co tady děláš?" sníží volume a Peťka těká pohledem z jednoho na druhého.

„Partnerská hádka." Ušklíbnu se a i přes její protest ji odtáhnu do její bývalé kanceláře. Zayn je vzteky bez sebe, což mě momentálně nezajímá.