Malik & Tomlinson

Chapter 59

Louis

„Ahoj!" „Ahoj...?" „Na tohle si snad nikdy nezvyknu." Usmíval se na mě bodře chlap. Ten hlas mi byl známý, trochu i jeho oči, ale...
„Než se zeptáš, tak-" Dovnitř vpadla žena, co už tu byla. Má máma... Vyhrkala na mě spoustu informací a celý proslov zakončila tím, že bych za pár dní mohl domů. Zaraženě jsem kýval a doufal, že se tu ukáže Petra. Aby mě nějak zachránila, z tohohle dusna...
Máma měla v očích slzy, já si spojil, že ten chlap, bude můj otec, ale...

„Čekáš Petru?" Zrudnul jsem, táta dosedl do postele a poplácal po rameni.
 „Je u nás. Pustili ji a já ji chci mít na dohled. Tvoje sestry si s ní ihned padly do noty. Tak se musíš brzo zbráborat, abychom tě měli taky doma." „Přijde?" „Vezmu ji sem." „Díky..."
„Skočím pro kávu... Dáš si, Loui?" „Ne, díky..."

„Kde začít, synku? Musíš si vzpomenout, když už ne na to, kdo jsi byl, tak aspoň na nás... Ty tvý oči, které mě sledují... Jsou tak cizí..." Chvíli si mě mlčky prohlížel, pokýval hlavou a zhluboka se nadechl.

„Nikdy jsem ti to neřekl a asi ani už neřeknu, až si vzpomeneš, budeš vědět, že já city moc neprojevuji... K tobě... Ale mám tě moc rád a nikdy jsem se tak nebál, jako teď... Když tě sanitka odvezla a já pak mluvil s doktorem... Bál jsem se, že tě ztratím. Jsi můj jediný kluk, ty cácorky, tě nikdy nemůžou nahradit... Moc mi na tobě záleží, i když to nedávám najevo a když mi volali, že jsi vzhůru... Brečel jsem štěstím. Věřím, že si za pár dní, týdnů nebo klidně i měsíců vzpomeneš... A všechno bude v pořádku.
Hlavně se teď, musíš co nejdřív postavit na nohy, abys mohl domů. Petra... Máš ji rád a ona tebe... Nevěřím, že její přítomnost bude k ničemu... Už jen kvůli ní, si vzpomeneš, vím to!"

Ještě něco chtěl říct, ale máma se vrátila a on se vytahoval na nohy...

Odešli asi za hodinu, s komentářem, že táta po obědě přiveze Petru a já se nemohl dočkat.

Naivně jsem doufal, že si začnu vzpomínat, ale i když její návštěva byla milá, smíchem vyplněná... Nevzpomněl jsem si na nic.

Za čtrnáct dní, jsem byl přeložen na standard, za dalších čtrnáct dní, si mě táta vyzvedával. Moje paměť byla stále jako ementál; stejně děravá. Nepamatoval jsem si z minulosti nic, měl jsem v hlavě jen vzpomínky, na uplynulé dny s Petrou.

Bylo to krásný a na jednu stranu, se mi ze špitálu nechtělo... Bál jsem se, že doma o to přijdu.

Annie

„Cože?!" Zayn tak tak zabrzdil u přechodu. Mávl rukou na vyděšenou holku, ať laskavě přechod přeběhne a trhl rameny. „Já ti říkal, že by bylo nakonec lepší, říct ti to až v kanclu... Ještě se kvůli tobě vybouráme!" Stiskl mi zápěstí a oddělal mou ruku z volantu. Sama nechápu, proč jsem se ho chytila, ale...

„Je to hajzl!" „To je slabé slovo... Ať řekne cokoliv, zničím ho, i kdybych měl pak vydat prohlášení... Což by bylo asi stejně nejlepší..." „Prohlášení o tom, že spolu spíme?" „My spolu spíme?" „Eh?" „Lásko, my snad spolu žijeme. Nemám tě jen na sex! Pokud si dobře pamatuju, co se dělo v noci, snažili jsme se o miminko, které nám doufám vyjde a tvoje příjmení se změní na moje, na ten popud. Doufám i v to, že naše dítě změní smýšlení tvých rodičů o mně a pokud ne, ber to tak, že jejich vnouče bude od plínek až do smrti, zazobané..." „Zayne, já to tak nemyslela."
 „Já vím, jak jsi to myslela... Ale pochop, že mě to sere mnohem víc, než tebe. Vadí mi, co ten čurák roznáší, děsím se chvíle,  co udělá Louis, který absolutně netuší, kým byl a ven se dostane záznam z výtahu... Sere mě, že mě tvoji rodiče nesnáší a v jejich očích jsem jen oživlý bankomat... A teď si marně lámu hlavu nad tím, jak to urovnat... Sere mě, že kolujeme po netu a ten čurák, to ještě zveličuje... Jsem zvědavej, co z držky vypustí...."

Zaparkoval v garáži, výtah odtud nejel a museli jsme vyšlapat dvě patra do haly. Tam se to hemžilo pracovníky a oba, jsme se stali cílem pohledů. Sklopila jsme oči, dívala se na podlahu a kolem ramenou mi přistála Zaynova paže.
Vedl mě, beze slova, davem čumilů k výtahům. Kdyby spadl špendlík, slyšeli bychom jej.

„Viděl jsi tu nahrávku? Je dost dobrá." Doneslo se nám k uším. Zayn ustrnul a očima provrtával pracovníky. Chlap se prozradil sám, sklopil hlavu a začal couvat za další osoby.

„Vaše jméno?" „Já-" „Vaše jméno?!" Zahřměl Zayn. Nějaká ženština, kterou jsem snad nikdy neviděla, upustila náruč papírů, další žena vylila část své ranní kávy...
„Gregory, Abraham Gregory." „Okey, takže Gregory, vám se líbí nahrávka, kde je moje přítelkyně?!" „Nemyslel jsem, že-" „Otočte se." „Prosím?" „Otočte se!" Chlap se otočil, měl skoro dva metry, byl vyšší než Zayn a přesto se bál. Třásl se a teď už nikdo nedýchal.

„Co tam vidíte?" „Dveře, pane." „Kam vedou ty dveře?" „Z budovy, pane." „Správně, tak jimi vyjděte a už se nevracejte. Máte vyhazov!
Ještě tu je někdo další, kdo má chuť komentovat nahrávku, kterou vypustil do světa náš bývalý zaměstnanec, jen proto, že mu má přítelkyně dala košem a on se s tím nesmířil?!" Hm, informace dne, ne-li měsíce. Všichni si vyměňovali udivené pohledy, ale nikdo neřekl ani „popel."

„Varování, které platí kompletně pro všechny; ještě jednou uslyším nějakou narážku, na to video, nebo na mou přítelkyni, popřípadě jakoukoliv zmínku, o panu Tomlinsonovi mladším, či slečnu Styles, dostane každý z vás, vyhazov na minutu! Nepochybně všichni z vás i vědí, že Michael Clifford, který z velké části za toto může, bude dnes poskytovat rozhovor, ohledně naší nahrávky, stejně jako o slečně Styles. Padne o tom jediné slovo, a výsledek bude stejný; vyhazov. Doufám, že jsem to řekl jasně! A teď, si jděte po své práci! Je ji tu víc, než dost!"

Beze slova mě chytil, strčil do kabiny výtahu a až když se kabina uzavřela a dala se do pohybu, frustorvaně kopl do obložení.

„Zaynie..." „Neříkej mi, že jsem ho neměl vyhodit..." „To ti říkat nebudu, já nejsem majitelův syn a nemám tu pravomoc." Pobaveně zvedl obočí. „Pravomoc? Slečna nemá pravomoc?" „Ne." „Ne?" Kabina cukla, Zayn odtáhl prst od tlačítka „stop" a rozepínal si džíny.
 „A co moje tělo, hm? To by chtěla každá." „Hm... To je tak jediná pravomoc, kterou mám." „To není pravda, luskneš prsty a budeš mít cokoliv. Splním ti každý přání. Máš tu větší moc, než já. I nade mnou..."

Petra

Pendlovala jsem mezi rodinou Tomlinsonových a Louisem. Mark mě vozil tam i zpět, u nich jsem si opravdu připadala jako doma a když mi volala máma, ohledně Annie a pana Malika, – potlačila jsem touhu se začít smát tomu, jak mamka Zayna nazvala – na rovinu jsem přiznala, že existuje další nahrávka. Byla v šoku, ale okamžitě mi slibovala, že mě podpoří.
Na návrh, že když nejsem v práci, tak bych se mohla léčit doma, jsem hledala výmluvu a dlouhé mlčení nevěstilo nic dobrého. Máma se sama, plaše zeptala, jestli chci raději zůstat tam, kvůli mladému Tomlinsonovi...

„Těšíš se?!" „Eh?" „Volal doktor! Máma ti to neřekla? Táta zítra vyzvedne bráchu... Konečně bude doma a konečně si vzpomene! Musí! Když tě tu bude mít!" Fizz vyběhla z pokoje, srazila se ve dveřích s Lottie. Obě se pubertálně zachichotaly a zmizely ze schodů...

S pomyšlením, jak tu teprve teď, bude veselo, jsem zamířila do sprchy...

„Loui!" „Ahoj..." Do patra se nesl hlas Louise a srdíčko se mi zběsile rozbouchalo...

,