Malik & Tomlinson

Chapter 22

Harry se vrátí po hodině. Kdyby mamka dole hystericky neječela, tak to ani nepostřehnu. Na odpočívadle se srazím s Gemmou. Ani na mě nepohlédne a jde dolů. Harry sedí na lince, kolem se válí krvavé ubrousky a máma rozhoduje, že musí do nemocnice. Nos má v nepravidelném postavení. S Gemmou slabě vyjekneme. Není na něj pěkný pohled.
„On dopadl hůř.“ Ušklíbne se a nezaujatě trhne rameny. Seskočí z linky a strčí mi do ruky klíčky od mamčina auta. „Pojedeš se mnou? Mamka tam jinak ztropí hysterickou scénu.“ Všichni víme, jaká mamka je a k překvapení všech, neprotestuje.
V nemocnici, na chirurgii strávíme další tři hodiny. Za okny se stmívá a začíná sněžit. Harry vychází z ordinace s uslzenýma očima. Nos má rovný a v ruce drží několik zpráv. „Lékárna je prý ještě otevřená. Mám si ten otok čímsi mazat.“ Huhle a drží si nos v hrsti.
„Počkej tady, já to vezmu.“ Sesune se na lavičku, před lékárnou a pak vyrážíme domů. Doma jako papoušek zopakuji, co mi řekl Harry, že mu doktor řekl a Harry mizí u sebe. Gemma, jak nám mamka řekla někam odešla. Bez jediného slova, hádám, že je s Ashem. No tak snad ví, co dělá. Snažím si nalhat, že je mi jedno, kde je, ale nejde to. Co deset minut vycházím z pokoje a nakláním se přes zábradlí, zda už nepřišla.

Zayn

Doniya vešla do kavárny s širokým úsměvem, když mě však spatřila, div ji čelist nesjela. Mrkl jsem na ni a slabě trhl hlavou k Liamovi. Protočila panenky, pak však její pohled padl na Annie.  Slabě si povzdechla a odtáhla Liama do horního patra.
Když se Annie zeptala, kdo to je, nemohl mi ujít ten žárlivý podtón. S příslibem, že ji to pak vysvětlím, jsem toužil po jediném; vypít si kávu a rychle zmizet. Po pár minutách mi zavibroval telefon.
„Děláš si srandu?!“ stálo v sms. „Proč jako? Taky tě jinak rád vidím, sestřičko.“ „Co tu děláš? A proč Annie vypadala, že neví, kdo jsem?“ No jo, teď mi trklo, že ony se vlastně mají znát. „Dobrá otázka! Co ty a Liam? Jak pokračuješ?“ „Co myslíš? Vidíme se po prvé, a to jen díky Ruth… Za tohle budu chtít revanš!“ „Liamek není vhodná partie?“ cukají mi koutky. „Právě že je! Debilku!!“ zaculím se a zvednu hlavu. Annie mě pozoruje, bez špetky jiskřiček v očích. „Hlavně že ti budu chybět.“ Našpulí uraženě pusu.
„Ženská…“ protočím panenky a podám ji telefon. „Přečti si to, žárlivče.“ Nakrčí nos, ale telefon si vezme. Když dočte, se zájmem si div nezlomí vaz, jak se natočí aby viděla na horní patro. „To byla Doniya?“ „Jak to, že si ji nepoznala?“ zvednu obočí a ona uhne pohledem. Něco zamumle, nemám šajna co. „Cože?“ Otočím si ji k sobě. „Nemám čočky.“ Našpulí zase pusu. „Vidím blbě do dálky.“ „A Liam?“ „Ten vidí dobře.“ Trhne rameny. „Co?“ vybuchnu smíchy. „Ne! Tak jsem to nemyslel.“ Rozbrečím se smíchy. Její překvapený výraz, který je zcela nevinný mě k tomu prostě nutí. „Zayne!“ praští mě do ramene, ale to mě rozesměje ještě víc.
Zhluboka se nadechnu a vydechnu. „Okey.“ Otřu slzy, ale jen se na ni podívám, opět řvu. To už se směje se mnou. „Tak si normální?“ „Pro-promiň.“ Upiju kávy a nemám odvahu se na ni podívat. Intenzivně se zahledím na podšálek. „Myslel jsem to tak, proč Liama poznáš a mou ségru ne, nezajímá mě, jestli má Liam problém se zrakem.“ Nic neříká, je ticho. Úkosem na ni pohlédnu, líčka má slabě nachové. „Trapas…“ zamumle a střelí po mě pohledem.
„Nemyslím si.“ Cukají mi koutky a ukradnu ji polibek. „Liama znám, vím jak chodí, poznám oblečení… A Dee jsem neviděla přes dva měsíce.“ Dá mi vysvětlení a já to ségře pošlu v sms.