Malik & Tomlinson

Chapter 61

Louis

Během chvíle, jsem pochopil, jak se asi cítí zvířata v Zoo. Členové rodiny, kolem mě stáli a prohlíželi si mě. Já si prohlížel je, v duchu si opakoval jejich jména a hledal Petru.

„Mám ji zavolat?" Zašeptala Fizz k mámě. Ta zavrtěla hlavou a chytila mě za paži. „Pojď, jsi úplně bledý. Lehneš si. Určitě máš i hlad, udělám ti čínu, hm?" „Jo... Třeba."

Seděla mi na posteli, smutně se usmívala a konejšivě mě hladila po tváři.

„Já vím, že nám se to mluví... Ale ty si vzpomeneš, musíš! Zavolám ti Petru, ano?" „Jo... Děkuju." „Můžu ti dát pusu?" Oči se ji zalesknou. „Proč bys nemohla?" „Protože... Nevím, zlato... Jsem tvá máma, ale tvoje oči jsou podezřívavé. Já tě chápu, chápu, že se asi trochu bojíš." „Mami... Jo, je to pro mě těžký, ale viděl jsem fotky v hale. Jsem tam já... Někde uvnitř sebe vím, že jste moje rodina. Že jsi má máma, kterou miluju... Jen potřebuju čas a pomoct. Vím, že mi pomůžete! Můžu ti já dát pusu?" Skloní se, vtiskne mi pusu na tvář, já ji na pár dlouhých chvil obejmu.
Tiše odejde, otírá si oči a za pár minut se do pokoje protáhne Peťka. Je v domácím oblečení, nesmírně ji to sluší a nejistě si sedá do postele.

„Uhm..." Vydechne přiškrceně a povytáhne obočí. „Konečně doma, co?" Nevím proč, ale začnu se smát. Hystericky se chechtám, tečou mi slzy a ona se po chvíli přidá. Když se uklidníme, otírá si slzy smíchu a omluvně mrkne. „Nemyslela jsem to tak." „Ale pobavilo." Uchechtnu se a posadím se.
„Jsem doma a přitom ne... Jsem zmatený a nejistý a zároveň vím, že tady jsem bydlel." „Jsi bydlel?" „Podle toho co tu vidím, mi to tu slouží jen na přespávání. Mám byt někde jinde, podle Zayna si žijeme dobře. Asi nejsem maminčin mazánek, co?" Ušklíbne se a zavrtí hlavou.

Než máma přišla s jídlem, přesunula se pod peřinu za mnou. Mezi námi je půl metru mezera a sledujeme Hunger Games. Jo, super film, ale nežeru jej, tak jako ona. Víc mě zajímá její maličkost.
Fascinuje mě, jak se vrtí, když už neví, jak sedět. Ukládám si do paměti, jak se něžně usmívá, když ti dva hlavní hrdinové se líbají...

„Večeře!" Mamka se mezi dveřmi zarazí, uculí se a kolem očí má vrásky z poťouchlého smíchu. „Holky večeří dole... Hned ti donesu porci." Slova patří k Peťce, ta vrtí hlavou a urychleně se hrabe z postele.
„Prosím tě, máte rozkoukaný film. Tak se tu klidně najez, hned jsem zpět." Na kolenou mi přistane tác s talířem, příborem a skleničkou s pitím. Mamka zmizí, Peťka je sytě rudá a střelí po mě pohledem.
„Nedívej se na mě tak." „Stydlíne. Copak jsi nahá? Nachytala nás při něčem?" Vyplázne jazyk, strčí mi do ramene a uraženě rtíky našpulí.

Nevinné gesto, bylo pro mě hřebíčkem do pomyslné rakve. Už jsem se nemohl déle ovládat. Chytil jsem ji za loket a přitáhl k sobě. Překvapeně na mě pohlédla a pootevřela ústa v údivu.

„Jsi jediná, kdo mi může pomoct. Znamenala jsi pro mě moc, vím to... Potřebuju tvou pomoc, tvou blízkost... Tebe." Vydechnu přiškrceně a začnu ji líbat. K mému překvapení se nebrání a spolupracuje. Hladí mě ve vlasech, neobratně pošoupnu tác s jídlem na noční stolek a ji stáhnu pod sebe.
Hladově ji líbám, kolem boků se mi omotají její nohy a moje nitro řve spokojeností.
Nalehnu na ni těsněji, k uším se mi donese tichý sten. Na chvíli jsme se od sebe odtáhli a dívali se druhému do očí. Usmívala se očima, vypadala dokonale.

„Chci si vzpomenout, ale bojím se toho... Slib mi, že až budu vědět, jaký jsem byl, tak mě neopustíš a uděláš ze mě někoho jiného, lepšího." „Už jsi jiný." Sotva jsem se rty otřel o její, dveře se znovu otevřely a mamka snad do podlahy přirostla.
Šíleně zrudla, blekotala, těkala očima... Další tác s jídlem dopadl na komodu vedle dveří a mamka zmizela.

******************************************************
Pomaličku se tu snad rozběhneme :o) Omlouvám se, že jsem nereagovala na komentáře, ale příběh byl pozastavený a já prostě nějak komentáře zasklila... Snad se moc nezlobíte! :o) 

♥