Chapter 13

6.5K 259 2
                                    

Zayn POV

„Nechce se náhodou vrátit?“ zahleděl se mi táta zpříma do očí. „Proč? U tebe ji snad něco schází?“ zvedl jsem obočí. Už to vypadalo, že taťka odejde, když se ještě kus od dveří zastavil. Bylo skoro šest, ještě pár minut a dojde Annie. „Podle toho, jak majetnicky si ji držel…? Nebo si na ni něco zkoušel?!“ „Kdybych na ni něco zkoušel, nenechal bych tě vstoupit. A nedržel jsem ji majetnicky…“ „Doufám Zayne,“ otočil náhle téma. „Že do pondělí vše spravíš. Nebude mi příjemné vyhazovat svého vlastního syna z místa. A tvá máma i sestry jsou naštvané… Na nás oba…“ Jen jsem kývl. Nemělo cenu nic vysvětlovat. Za vše mohla Jennifer, její narážky, její snaha o to se mi dostat do postele… No teď jsem měl dojem, že jede po Louisovi… Svým způsobem jsem byl rád, ale chudák Peťka.
Upřímně jsem doufal, že se tu Louis co nevidět ukáže a řekne mi, proč byl s tou kreaturou na obědě. Já tam neměl odvahu jít. Peťka by se vyptávala co Annie, a já upřímně nechtěl říct nic, než si sám budu něčím jistý.

Louis POV

Když jsem se vrátil ve čtvrteční noci domů, připadal jsem si jako někdo jiný. A ze tenhle stav, mohla jen jedna jediná osoba. Ta malá mrška, která by noc strávila se mnou, kdyby nebylo Annie. Jak kdyby prasklé potrubí nemohla vyřešit sama… Usnul jsem až někdy o půl šesté a budík, který mi zazvonil u hlavy jsem málem prohodil oknem. Nicméně, fakt, že Peťku uvidím mě vyhnal z postele. Sprcha, snídaně, od doby co tu pracovala jsem poprvé strávil u skříně a před zrcadlem dlouhou dobu. Chtěl jsem se ji zalíbit, ještě více…
Když jsem byl konečně spokojený, mohl jsem vyrazit. V autě jsem se odhodlal i k čemusi, co se nazývá zpěv. Na křižovatce jsem netrpělivě čekal na zelenou, s okýnkem staženým jsem vyřvával písničku, znějící z rádia: Hey Baby (If you’ll be my girl). Přestal jsem ve chvíli, kdy se z vedlejšího auta začala smát nějaká holka. Do budovy jsem vtancoval a k překvapení všech pozdravil s úsměvem ty, co mi přišli do cesty. Vrchol byl, když uklízečce popadaly z vozíku jakési prostředky a já ji pomohl sesbírat. To si už ve firmě mysleli, že jsem se regulérně zbláznil.
Jako vždy, byla v kanclu, na sobě měla džíny světlé barvy, bílou košili, kterou si provokativně nechala nedopnutou a na nohou botky na klínku. Vlasy měla dnes volně rozpuštěné a byla jemně nalíčená. „Ahoj.“ Zazubila se, když si všimla jak stojím mezi dveřmi. Po připomínce, že kávu mám na stole a klient se dostaví zhruba za dvacet minut jsem ji ukradl několik polibků a až poté vyrazil k sobě. Líbilo se mi, jak slabě zčervenala.
Stejně proběhl i pátek, já mohl vytopit kancl tím, jak jsem po ni slintal a v mezičase ji kradl polibky. Nevím, nic jsme si neslíbili ale oběma nám tohle vyhovovalo. Bylo to sladké nevědění, kdy jeden přijde a bude chtít polibek. Víkend jsem strávil v doma. Pocházím z Doncasteru, ale když si táta s Yaserem otevřeli firmu, obě rodiny se přestěhovali. Naši i se sestrami a bráškou bydleli nedaleko North Wood, necelou půlhodinu od centra. Zaynovi rodiče bydleli za West Heath, takže jsme to k sobě měli relativně blízko…
Hned v pondělí se však vše změnilo… A ne k dobrému.

Pondělí

Znavenej po víkendu – nejsou víkendy k tomu, aby si člověk odpočinul? Jsem se zíváním vešel do kanceláře. Místo Peťky tam však byla asistentka Zayna. „Dobrý den. Styles musela k zubaři, Payne vám vzkazuje, že dorazí hned, jak to půjde.“ „Dorazí Annie nebo Petra?“ „Petra. Do té doby se budu muset já rozdělit mezi vás a pana Malika. Payne je údajně moc zaneprázdněná v kanceláři vašich otců.“ Zašvitořila a já měl konečně pádnej důvod k tomu, abych pochopil proč Zayna pořád bolí hlava. „Fajn.“ Trhl jsem neurčitě rameny. „Kávu máte na stole…“ „Dík.“ Vcházel jsem do dveří kanclu, když mi za zády opět zašvitořila. „Nejste takový, jak mi o vás Payne a Styles povídaly.“ Víc ani slovo a zmizela. Zamrkal jsem a vrátil se ke stolu, pro Peťčin diář. S pohledem upřeným na hromadu jednání jsem jej odhodil a zavolal do trojky, ať mi na čtvrt na deset připraví dvě kávy.
Jennifer dorazila něco po desáté. S tím, že ji Zayn momentálně nepotřebuje a jestli chci něco já. Lascivně se mi zapřela o stůl a mrkala. „Nemyslím si…“ „Vážně?“ „Víš co, něco možná. Jak si myslela, že nejsem takový jak holky říkaly?“ „Nooo.“ Protáhla  a bez svolení zamířila do křesla.
 „Payne o vás říkala, že jste úplný debil a Styles vás vyloženě nesnáší. Obě vás šíleně pomlouvaly. Jak jste nevychovaný, drzý… Namistrovaný… Jak byste si vůbec mohl myslet, že by se vám povedlo Styles sbalit…“ snažil jsem se vše zpracovat. Takže ona mě pomlouvá?! Ještě před někým, o kom jsme si myslel, že ho bytostně nesnáší?! Začínal jsem vidět rudě, stiskl jsem dlaň v pěst tak, až mě klouby zabolely. Kdybych mohl, uhodím do zdi. „Aha…“ „Podívej,“ přešla na tykačku. „Je mi jedno, co ony říkají. Jsou to jen vypočítavý děvky… Ty je neznáš, já jo… A věř mi, buď rád, že ses do té malé cuchty nezamiloval.“ Uf, pozdě… Po středečním večeru jsem s jistotou věděl, že nechci jinou. „Nezajdem si na oběd? Pak…?“ „Ne. Dnes ne. Ale díky za informace.“ Nevyjádřil jsem se k tykání, chtěl jsem jen, aby už konečně vypadla a já mohl do něčeho praštit. Schytaly to dveře a já si odřel všechny klouby…
Jen co Peťka dorazila, mrkla a hned se začala věnovat práci. Snažil jsem se být milý a kupodivu mi to i šlo. Celý den proběhl v jakémsi příměří, ačkoliv ona absolutně netušila, že já uvnitř sebe svádím šílený boj. Jančil jsem! Její úsměvy  a pohyby se doslova rvaly s tím, co mi Jennifer řekla. Opravdu je Petra tak dobrá herečka?

Malik & TomlinsonKde žijí příběhy. Začni objevovat