𝖶𝖾 𝗅𝗂𝗏𝖾 𝖿𝗈𝗋 𝖾𝖺𝖼𝗁 𝗈𝗍𝗁𝖾𝗋 | ᴅʀᴀᴍɪᴏɴᴇ ✔

𝟓. ᴋᴀᴘɪᴛᴏʟᴀ

Draco se vrátil do pokoje naprosto pobouřen a zároveň zmaten. Nejraději by Křiklana zamordoval tím nejhorším možným způsobem jakým mohl, ale na druhou stranu nechápal, proč nebyl naštvaný i na Grangerovou. Naštvala ho? Ano. Urazila ho? Hned několikrát.

, Co se to se mnou děje? Zachránil jsem Grangerovou před pádem. Ale proč!? Vždyť bych se skvěle pobavil, kdyby hodila držku. '

Momentálně ležel v posteli a nečinně zíral do stropu. Jeho kamarádi se šeptem bavili mezi sebou, ale to jej nezajímalo. Překulil se na bok a přemýšlel, jak se asi má jeho matka. Pochyboval o tom, že se měla lépe než on, jelikož musela přežívat v přítomnosti těch odporných nestvůr v čele s Voldemortem. A pak tu byl ještě jeho úkol.
Odfrkl si. Neměl šanci na přežití. Sám o sobě věděl, že je zbabělec a zabít Brumbála pro něj bylo nepředstavitelné.

„Draco!"

Z přemýšlení jej vytrhl mírně podrážděný hlas Blaise Zabiniho, který mu mával rukou před obličejem a tvářil se lehce ustaraně.

„Nemůžeš mě prostě nechat být?'' Vyjel po něm blonďák a neochotně se posadil. Blaise jen zavrtěl hlavou a hupsl na postel vedle něj. Draco už mu chtěl vynadat, že mu narušuje osobní prostor, ale nakonec to přešel s tím, že si silně skousl spodní ret a sevřel prostěradla.

„Ne, nemůžu. Chci vědět, co Grangerová. Nevypadáš nějak poškozený. Ona tě fakt nechala na pokoji? To se mi moc nezdá" konstatoval Blaise s předstíraným šokem a přiložil si ruku na srdce.

„Jo nechala mě být, a co" odsekl nabručeně Draco, a kdyby mohl na pár minut ohluchnout, udělal by to právě teď. Grangerová. Nepřetržité téma, které bombardovalo jeho život už šest let.
A jemu se za posledních pár hodin silně zavrtalo pod pokožku.

„To je divné" protáhl líně Blaise a poklepal si prstem na bradě. Draco nad tím jen zakoulel očima, protože neměl absolutní tušení, čeho chce tímto "výslechem" jeho kamarád dosáhnout.

„Mně to třeba přijde úplně normální, Blaisi. Prostě mě Grangerová ignorovala. Nechápu, co je na tom zvláštního" ucedil kousavě a Blaise se vedle něj rozesmál.

„Právě, že na Grangerové není divného nic. Ale na tobě jo."

Draco se zatvářil nechápavě a nechal Blaise pokračovat.

„Chci tím říct, že mě překvapuje, žes ji nechal být. Měl jsem dojem, že ji nenávidíš" řekl pomalu Blaise a Draco nevěřícně pozdvihl obočí.

„To je pravda. Nechci ovšem tvrdit, že jsme se trošku nepohádali. Však víš jaká Grangerová je. Pořád vytváří konflikty" mávl ledabyle rukou a na to se z protější postele ozval Theodor Nott.

„Kdybych nevěděl, že mluvíš o Grangerové, Draco, tak bych řekl, že jsi právě popsal sám sebe" pronesl humorně a Blaise se laškovně zazubil. Draco jen cosi nesrozumitelně zavrčel a položil hlavu na polštář.
Nechápal, proč jeho kamarádi do každé konverzace cpali Grangerovou.

„Jste všichni absurdní" zamumlal si pro sebe a v duchu doplnil  , asi tak jako Mclaggen.'
Spokojeně se ušklíbl a zachumlal se do peřin v naději, že co nejdřív usne.

***

Následující ráno bylo pro Draca jako kolotoč. V noci téměř nespal, protože ho pronásledovaly noční můry až do brzkých ranních hodin, a když už konečně v klidu usnul, tak se ráno probudil na zemi. V hlavě si dal dohromady dvě a dvě a došlo mu, že to bude z těch můr. Navíc ho nenechal chladný ani Blaise s Theodorem, kteří začali běhat po pokoji a zpívat nějakou provokativní písničku na jeho účet.