𝖶𝖾 𝗅𝗂𝗏𝖾 𝖿𝗈𝗋 𝖾𝖺𝖼𝗁 𝗈𝗍𝗁𝖾𝗋 | ᴅʀᴀᴍɪᴏɴᴇ ✔

𝟑𝟒. ᴋᴀᴘɪᴛᴏʟᴀ

„Kdes ho vzal?" vykulil oči zrzek.

„Je to skřet, Ronalde," zašklebil se Draco a nechal Hermionu, aby se k němu přitulila.

„Dobby vás přemístí na bezpečné místo," oznámil skřítek s malým úsměvem.

„Ať už jsme pryč," zasténal Ron, když se zdola ozvalo rozbití skla a Bellatrixin šílený řev. Hermiona vyděšeně škubla hlavou k Dracovi, který jí zastrčil vlas za ucho a políbil na nos.

„Neboj se, já tě nedám."

„O to nejde víš," zamumlala a sklopila pohled ke svým prstům, které si hrály s Dracovým prstenem na prsteníčku, „zase tě neuvidím. Prostě se opět rozdělíme. Nechci tě opouštět, Draco."

„Hermiono, co blázníš? Není to navěky, vždyť to víš. Uvidíme se v Bradavicích, možná ještě dřív," uklidnil ji blonďák a sladce políbil její rty. Brunetka pokývala hlavou a těžce vstala z postele. Draco byl připraven ji v nejhorším případě zachytit, kdyby se neudržela na nohou, ale Hermiona to zvládla sama.

„V pohodě?" ujišťoval se ještě Ron. Hermiona zamumlala, že ano a chytla Dobbyho za ruku. Draco k nim přešel a naposledy pohladil svoji dívku po líčku.

„Buď na sebe opatrná," řekl s lehkým zamračením a ustoupil o krok dál. Trojice pevně sevřela Dobbyho, v mžiku se vytratili a bylo to, jako by tam nikdy ani nebyli. Draco si povzdychl, posadil se zpět na svou postel a unaveně zavřel oči. Bolela ho hlava tak šíleně, že měl pocit, jako kdyby na něm někdo cvičil nitrozpyt.

Po pár minutách seděním v pokoji se rozhodl, že se půjde napít do kuchyně. Jenže když scházel schody, tak si povšimnul, že dveře od hlavního salonku otevírají a zastavil se.

„Kde jsi byl?" zamračila se Narcissa a zkřížila ruce na prsou.

„U sebe, nebudu přece překážet takové elitě," protáhl s jasně nezabarvenou ironií v hlase a prošel kolem své matky, které se mezi obočím usadila vráska.

„Draco, byl tu pán zla," řekla s povzdechem blondýnka a Draco se zastavil. „Velice se na nás zlobí."

„Jistěže zlobí, vždyť nám utekl Potter."

Narcissa přikývla a ustaraně se na syna podívala.

„Jak můžeš být tak klidný? Je to tu nebezpečné a ty si tu chodíš jako-"

„Jako co?" pozdvihnul obočí. „Chceš mě začít přirovnávat k otci, který kam vstoupí, tak se chová, jako by mu to tam patřilo? Něco ti řeknu, pořád je to můj dům ne jeho. A že jsem klidný? To ti vážně přijde? Tak teď ti něco řeknu, matko. Já nejsem vůbec klidný a ze všeho nejvíc chci, aby tahle nesmyslná válka skončila." Zamračil se a nechal zmatenou Narcissu stát před salonkem.

Vážně začal pochybovat, že mu někdo kromě Hermiony rozumí. Nalil si sklenici vody a vypil ji až do dna. Nedokázal uvažovat nad ničím jiným, než kde se jeho dívka nachází. Když byl teď Voldemort pryč z jeho domu, nenapadlo ho nic jiného než zajít ven na zahradu. Vyšel z kuchyně do vstupní haly, a když už se natahoval po klice od velké vstupní brány, zarazil ho chladný mužský hlas.

„Draco," řekl dost nahlas Lucius Malfoy a naklonil hlavu na stranu. Jmenovaný semkl rty k sobě a otočil se čelem k otci, z jehož obličeje šlo poznat, že nevypadá spokojeně.

„Ano, otče?" opáčil stejným tónem.

„Jen pro zajímavost...co jsi udělal s Grangerovou?" zeptal se. Draco si upravil oblek a ušklíbl se.

„Udělal jsem přesně to, co bys udělal ty," odpověděl a otevřel dveře dokořán, aby tím Luciusovi naznačil, že chce jít.

„Jak jistě víš, tak Potter s Weasleym utekli. A Grangerová s nimi. Nevíš o tom něco?"