𝖶𝖾 𝗅𝗂𝗏𝖾 𝖿𝗈𝗋 𝖾𝖺𝖼𝗁 𝗈𝗍𝗁𝖾𝗋 | ᴅʀᴀᴍɪᴏɴᴇ ✔

𝟐𝟕. ᴋᴀᴘɪᴛᴏʟᴀ

„Tak snadno se k tobě můžou dostat, máš štěstí, že tě nezabili. Uvědom si, kdo jsi, Harry" mudrovala Hermiona za cesty a máchala Denním věštcem v ruce.

„Já vím, kdo jsem, Hermiono, jasný?" vyjel na ni docela podrážděně Harry, ale koutkem oka si povšimnul jejího skleslého výrazu a zamumlal tiché „Promiň."

Hermiona kývla hlavou a s povzdechem obracela svou pozornost zpět ke věštci, jenže když se Harry zastavil, očkem vzhlédla od novin a do uší jí udeřil pisklavý smích Levandule Brownové, jež se tulila k Ronovi jako k plyšovému medvídkovi.

„Promiň, musím jít zvracet" prohlásila s nechutí a pospíchala honem pryč. Neotáčela se za sebou, ani netušila, zda ji Harry následuje či ne. Bylo jí to vlastně jedno. Chtěla být co nejdál od těch dvou muckajících hrdliček.

Sedla si na lavičku do Velké síně, rozložila věštce na stůl a dala se do čtení. I když tam pro ni nebylo nic nového kromě toho, že smrtijedi zaútočili na Doupě, stejně si to chtěla přečíst. Ty ministerské bláboly se přece jen daly snášet lépe než Levandule s Ronem.

Už toho měla dost. Válka se blížila, smrtijedi útočili a jí přišlo, že si z toho Harry dělá holubník. Na to, že byl Vyvolený, tak v sobě moc zodpovědnosti neměl. Nedokázala ani spořádaně číst písmenka, protože se špičkou nosu nevědomky dotýkala papíru a před očima měla pouze rozmazaný text.

Pak jí však někdo prstem zaťukal na vrchol hlavy, a to ji přinutilo zvednout oči. Zmateně zamrkala.

„Notte?" špitla „Co potřebuješ? Zrovna ode mě?"

Theo Nott se ušklíbl a mávl rukou. V Hermioně hrklo. , Co když něco věděl? Co bych mu potom řekla? '

„Jen jsem se chtěl ujistit, jestli máš tu hlavu dost hluboko v tom kusu novin" řekl strojeně a Hermiona povytáhla obočí.

„Aha?" odpověděla otázkou a chtěla se dát znovu do čtení, jenže jeho další slova ji zarazila.

„Počkej," rozhlédl se kolem sebe a naklonil se k ní přes stůl „něčeho jsem si na Dracovi všiml zvláštního" mluvil hladce a díval se jí u toho do očí.

„N-no a?" breptla nejistě Hermiona. Theo se tiše uchechtl a nadhodil typický úšklebek pro jeho kolej.

„Nejsem slepý, Grangerová. Vidím to."

Hermiona se narovnala a přehodila si vlasy přes rameno, aby to nevypadalo, že je nervózní, i když se jí pod stolem neskutečně potily ruce.

„Co jako vidíš?" pokrčila rameny.

„Vidím, jak se na tebe Draco dívá," pravil a Hermiona začínala být čím dál víc nervóznější „ale také si všímám tvých pohledů. Vždycky ve Velké síni na sebe hledíte. Na to, že jsem tak inteligentní mi to došlo pozdě. Co s ním máš?"

„N-nic" koktala a vstala, protože si nepřála být v jeho blízkosti. Ovšemže na to musel přijít zrovna Theodor. Včetně Draca byl nejchytřejší žák ze své koleje.
Jeho ruka pohotově lapila její a v obličeji vypadal vážně.

„Promluvíme si, ano? Třeba v knihovně. Musíme toho dost rozebrat. A teď s tebou nemluvím jako nepřítel, ale jako Dracův kamarád a vím, čím si prochází a…" povzdychl si a smutně se pousmál „ty jistě taky."

„Ano" přiznala tiše brunetka, a když hledala nějaké důkazy k tomu, aby Theovi nevěřila, nic nenašla. Byl k ní upřímný. Kývla tedy hlavou k východu a společně odešli do knihovny.

***

Těsně poté se do Velké síně rozhodl zajít i Draco, ale když procházel kolem hloučku studentů ze své koleje, pozastavil se nad tím, co od nich slyšel. Otočil se čelem k nim a jednoho surově popadl za hábit.
Mladší student vykřikl zděšením a ostatní kolem něj zalapali po dechu.