𝖶𝖾 𝗅𝗂𝗏𝖾 𝖿𝗈𝗋 𝖾𝖺𝖼𝗁 𝗈𝗍𝗁𝖾𝗋 | ᴅʀᴀᴍɪᴏɴᴇ ✔

𝟑. ᴋᴀᴘɪᴛᴏʟᴀ

Hermiona podrážděně ležela na ošetřovně a hleděla do bílého světla, jež ozařovalo místnost. Neskutečně ji vytáčelo, že musí být právě tam. Cítila se naprosto zdravá, ale když ji tam Ron donesl a madame Pomfreyová se ptala, co se jí stalo, tak milý Ron celou situaci pozměnil a svedl její "úraz" na Malfoye.

„Tak už se nezlob, Hermiono" zamumlal vedle jejího lůžka a pousmál se. Chtěl tam s ní zůstat do konce hodiny, což brunetku také vytáčelo. Seděl na jedné ze židlí a starostlivě si ji prohlížel.

„Vynechala jsem hodinu, Ronalde. Vůbec nic mi nebylo, jen jsem se nadýchala trochu toho kouře. A navíc, Malfoy tu není, takže nechápu, proč tu musím být já" zavrčela a přimhouřila oči na strop. Ron si povzdychl, sepjal ruce a otočil hlavu ke dveřím ve falešné naději, že se v nich objeví Harry.

A opravdu. Za pár vteřin se v nich ukázal černovlasý chlapec s brýlemi na nose a zkoumal pohledem oba své kamarády.

„Jak se cítíš, Hermiono?" Zeptal se, jakmile dosáhl jejího lůžka a postavil se vedle Rona s rukama v kapsách.

„Fajn" odsekla, ale ihned svého použitého tónu litovala. Harry přece za nic nemohl, neměla právo být na něj naštvaná.

„Kdo teda získal to Tekuté štěstí?" Vyzvídal zrzek a Harry se nepatrně usmál, přičemž zahrabal rukou v někde hábitu. Hermiona natáhla krk, aby viděla co Harry vytahuje a zalapala po dechu, když z kapsy vytáhl lahvičku s nápisem Tekuté štěstí.

„Jak jsi to dokázal?" Vychrlila a její nechuť nahradil naprostý údiv. Všichni přece věděli, že Harry není zrovna velký odborník na lektvary.

„No to víš. Snažil jsem se opravdu hodně" řekl a zastrčil lahvičku zpátky. Hermiona se posadila a zvědavě se podívala do Harryho druhé ruky, v níž svíral cosi, co až podezřele vypadalo jako kniha. A jelikož byla Hermiona rozená knihomolka, přirozeně ji zajímalo, co za knihu její kamarád čte.

„Co to máš?" Pozdvihla obočí a prstem ukázala na knihu. Harry sebou cukl a poškrábal se na hlavě. Nervózně zvedl knihu tak, aby Hermiona viděla její nadpis a ihned ji dal zase dolů.

„Ty sis odtamtud vzal učebnici, Harry? Proč?" Ptala se nechápavě. Upřímně jí to přišlo vážně divné, protože Harry by se dobrovolně z lektvarů nikdy nedoučoval.

„Potřebuju se zlepšit, chápeš. Když chci být bystrozorem, tak zkrátka musím lektvary umět. Tahle učebnice mi s tím pomůže" vysvětlil rychle, a nemotorně se otočil k odchodu. Hermioně se zdálo, že by odtamtud nejraději zmizel.

„Jo a Křiklan vzkazuje, že se máš v sedm hodin dostavit do jeho kabinetu" oznámil ještě a Hermioně naskočila husí kůže. Udělala něco špatně? Jasně, málem odpálila půlku učebny, ale to byla Malfoyova chyba!

„Kam vlastně jdeš?" Zajímal se Ron. Harry se poškrábal na zátylku a povzdychl si.

„Brumbál mě chce vidět. Pak vám všechno řeknu. Zatím" mávl rukou a vypařil se stejně rychle jako stín.

„Co myslíš, že po něm Brumbál chce?" Nadhodil Ron a Hermiona k němu otočila hlavu. Šlo vidět, že zrzek usilovně přemýšlí, jelikož soustředěně zíral na své boty a téměř nemrknul.

„Nemám tušení, Rone" odpověděla a vstala. Ještě ze sebe oprášila zrnka prachu a vyšla ke dveřím. Ron ji okamžitě následoval, a když vyšli, ocitli se na hlučné chodbě plné studentů.

„Asi je blbé se tě na to ptát, ale…" začal nervózně Ron a trapně si odkašlal. Hermiona si všimla, jak mu lehce zrudly tváře a kousla se do rtu, aby se nerozesmála. Ron byl zkrátka v těchto trapných situacích roztomilý.