𝖶𝖾 𝗅𝗂𝗏𝖾 𝖿𝗈𝗋 𝖾𝖺𝖼𝗁 𝗈𝗍𝗁𝖾𝗋 | ᴅʀᴀᴍɪᴏɴᴇ ✔

𝟖. ᴋᴀᴘɪᴛᴏʟᴀ

„Draco…" zamumlala s viditelnou úlevou blonďatá žena a přitáhla své dítě do mateřského objetí.

„To nic, matko. Jsem v pořádku, neměj strach" zašeptal blonďatý chlapec nazpět a pevně svou matku sevřel v náručí.
Tyhle chvíle, ačkoli měly být utěšující, tak vůbec nebyly. Draco samozřejmě byl rád, že vidí svou matku zdravou a hlavně živou, ale tohle jejich setkání mělo temnější část.

„Pán Zla se neustále ptá, jak ti to jde s úkolem" řekla Narcissa ledovým podtónem, ale v jejích křišťálově modrých očích šlo poznat, že má opravdový strach.
Její syn se nervózně ošil a povědomě si prohlédl sídlo, které už nevypadalo ani zdaleka tak vesele jako z jeho dětství.

„Já…snažím se, matko" polkl Draco a nenápadně si otřel zpocené dlaně do černého saka. Snažil se, to byla pravda, ale málo. Nevěděl přesně, co měl dělat. O skříň se už postaral, ale teď zbývaly ještě dvě malé drobnosti, které se zatím ještě neodvážil udělat.
Jeho oči spočinuly na velkých dveřích, jež vedly do jejich bývalé jídelny. Teď z toho bylo místo, kde úřadoval Voldemort.

„Pojď, nechci, aby nás pán Zla potrestal za pozdní příchod" pousmála se slabě Narcissa a chytla Draca za ruku. Ten se z jejího sevření okamžitě vyprostil, protože nepotřeboval, aby si na něj ukazovali jako na dítě. Odhodlaně otevřel dveře a vstoupil do velké zasedací místnosti. Šepot mezi ostatními přítomnými ustal a muž s hadím obličejem se s úšklebkem otočil na Draca a jeho matku.

„Vida, vida" sykl Voldemort a smrtijedi sebou škubli „tak přece se náš nejvzácnější a také nejmladší člen ukázal. Už bylo načase" pousmál se křivě a pokynul rukou k volnému místu, jež bylo připraveno právě pro Draca.
Ten neváhal ani vteřinu a pospíchal si sednout.

„Doufám…že tví přátelé nevědí, že hodiny kouzelných formulí trávíš zde, Draco" protáhl nepříjemně Voldemort a mladý Malfoy se zmohl jen na zavrtěním hlavy.

„Výborně, a teď mi pověz, jak jsi na tom s úkolem, který jsem ti dal" řekl syčivě a posadil se do čela stolu s hlavou nahoře.
Všechny zraky smrtijedů nyní dopadly na Draca, jenž polkl a nadechl se k odpovědi.

„Snažím se, pane. Slibuji, že to bude brzy hotové" pověděl roztřeseným hlasem a letmo pohlédl na dvou matku, která stála v tmavém rohu místnosti a nervózně si pohrávala s prsty.

„Tak ty se snažíš" zašklebil se Voldemort a podrážděně praštil rukou do stolu. Draco sebou polekaně škubl a snažil se zastavit třesení svých rukou.

„Je zajímavé, že takovou odpověď mi dal i Lucius a podívej se, kde teď je!" Zakřičel do ticha a jeho afektovaný hlas se šířil jako ozvěna velkou místností.

„J-já ale nejsem jako můj otec" vysoukal ze sebe Draco a Bellatrix se po boku svého pána ošklivě rozchechtala. Zřejmě jí to přišlo jako dobrá chvíle, aby se mu vysmála.

„Kdyby jsi byl po své tetě," začal Voldemort a tmavovláska najednou ztuhla uprostřed svého záchvatu smíchu a s vykulenýma onyxovýma očima vyčkávala, co její pán řekne „tak by to všechno už bylo hotové! Ale podívej se na sebe, Draco! Jsi stejně neschopný jako Lucius, možná ještě horší!"

Draco pevně semkl rty a snažil se ignorovat Voldemortova slova. Věděl, že vše co řekl byla lež. On nebyl neschopný, jenom mu bylo sotva šestnáct let. A v takovém věku se těžko někdo zabíjí…

„Takže, Draco, pamatuj si…že pokud to nebudeš mít do konce zimy hotové, tak začnu pomalu zabíjet lidi, na kterých ti nejvíce záleží" pronesl spokojeně pán Zla a švihl hůlkou k Narcisse „a začnu s ní!"