𝖶𝖾 𝗅𝗂𝗏𝖾 𝖿𝗈𝗋 𝖾𝖺𝖼𝗁 𝗈𝗍𝗁𝖾𝗋 | ᴅʀᴀᴍɪᴏɴᴇ ✔

𝟕. ᴋᴀᴘɪᴛᴏʟᴀ

Draco byl zmatený. Nechápal, co mu to ta kudrnatá Nebelvírka udělala. Teda, ne, že by mu nějak ublížila na zdraví, to ne, ale vyvolávala v něm zvláštní pocit. A nebyl to ten stejný pocit, který měl v předchozích ročnících.

„Draco?" Ozvala se ustaraná Pansy, jež seděla na tmavě zelené pohovce vedle něj a namotávala si pramínek černých vlasů na prst. Nebylo to však z flirtu, ale z obav.

„Hm?"

„Je ti něco? Od doby, co jsme se vrátili do Bradavic se chováš…podivně. Nechceš se s něčím svěřit?"

Blonďatý Zmijozel si úzkostlivě povzdychl. Na tohle se jeho přátelé ptali pořád. Draco si nedokázal vysvětlit, jak mohli být tak tupí a nevěděli, co právě teď prožívá.

„Ani ne. Jsem v pohodě, Pansy. Zbytečně se staráš, ostatně jako vždycky" protočil očima a nespokojeně zamlaskal.

Nepotřeboval ničí pomoc. Štvalo ho, jak ho neustále všichni litovali a ptali se, jestli je mu dobře. Ovšemže mu nebylo dobře. Ostatně, komu by bylo dobře na jeho místě.

, Snad jen tetičce Belle' pomyslel si Draco a nečinně mávl rukou ve vzduchu. S ní ovšem také neměl zrovna milující vztah.
O prázdninách ho sekýrovala, protože nebyl schopen zvládat Nitrozpyt. Trvalo předlouhou dobu, než se to konečně naučil.

„Já jen…prostě mě to zajímalo, Draco. Nemusíš být hned protivný. To radši půjdu za Blaisem" odsekla nasupeně Pansy a Draco se škodolibě zašklebil.

„Tak si jdi, Parkinsonová. Já tě tu nepotřebuju" opáčil chladně a s podivným uspokojením se uvelebil v pohovce. Jeho myšlenky se však otočily k jeho nesplnitelnému úkolu a polkl.

, Jak tohle mám k sakru zvládnout? Jsem na všechno úplně sám. Nemůžu ale někomu prozradit, co jsem zač. '

S tím jeho oči spočinuly na černém rukávu, pod nímž se skrývalo tmavé znamení zla. Frustrovaně zaskřípal zubama a jeho klouby na ruce se zbavily do bíla.

, Proč zrovna já? Proč? '

***

„Hermiono, tak řekni mu už konečně něco!"

Vztekal se Ron, jenž seděl ve Velké síni a propaloval vyčítavým pohledem svého brýlatého kamaráda, který v sobě nenašel ani špetku ochoty vrátit knihu do učebny lektvarů.

Hermiona se vztekem odložila Denního Věštce a zabodla oříškové oči do zrzka. Ron se před jejíma přimhouřenýma očima lehce přikrčil, ale dál se soustředil na Harryho.

„A co mu mám podle tebe říct Rone? Nejsem jeho máma a Harry jistě ví, co dělá. Ale přirozeně tohle jeho chování nepodporuju" ucedila a zavrtěla hlavou. Nečekala, že šestý ročník bude tak náročný. A nezapočítávalo se do něj jenom učivo a problémy s Voldemortem…

Hermiona neměla odvahu povědět svým kamarádům o Malfoyově změně chování a rozhodla se, že jim to ani neřekne. Tušila, že by to nevěstilo nic dobrého. Harry měl o něm nespočet hloupých iluzí, které podle Hermiony absolutně nedávaly smysl.
A Ron…no…tak nějak si byla jistá, že ten by to celé ještě udělal horší než to bylo.

„Pche, no ovšemže" zakoulel očima zrzek a nenávistně otočil hlavu ke dveřím síně, do níž právě vešli studenti ze Zmijozelu v čele s Pansy Parkinsonovou, která házela znechucené pohledy na všechny strany. Po jejím boku si pyšně vykračoval Blaise Zabini a z druhé strany Theodor Nott.

„To nám tu teda scházelo" zamumlal ještě Ron a Harry po dlouhé době zvedl oči ke zmijozelskému stolu, který se pomalu začal plnit. Chvíli se tam díval a pak podezřívavě pronesl: