𝖶𝖾 𝗅𝗂𝗏𝖾 𝖿𝗈𝗋 𝖾𝖺𝖼𝗁 𝗈𝗍𝗁𝖾𝗋 | ᴅʀᴀᴍɪᴏɴᴇ ✔

𝟐𝟒. ᴋᴀᴘɪᴛᴏʟᴀ

„Proč neustále vynecháváš hodiny kouzelných formulí?" zeptal se Draca Blaise na koleji „Je to, jako kdybys byl na tu hodinu alergický nebo co."

Blonďák se ušklíbl.

„Protože jsem," odvětil „ale i kdybych nebyl, tak tobě do toho nic není."

Blaise se zatvářil naoko dotčeně, ale nic víc už neříkal. Pansy přešla od krbu k Dracovi a posadila se vedle něj na pohovku.

„Myslíte, že bude válka?" zeptala se tiše, sklopila hlavu do klína a hrála si nervózně s prsty. Blaise si odfrkl, Draco nic neodpověděl, a tak se ozval Theo.

„Ovšemže bude. Tedy poté, co pán zla osvobodí mého a Dracova otce z Azkabanu" řekl až pozoruhodně vyrovnaně a pokračoval v psaní své eseje. Draco trhl krkem směrem k němu a zamračil se.

„A jak můžeš vědět, že je opravdu osvobodí?" pronesl podrážděně. Theo zvedl hlavu od pergamenu a pozdvihl obočí.

„Ty snad nechceš tátu zpátky?" podivil se.

Draco nevěděl, co na to říct. Otec mu chyběl, to ano, ale rozhodně méně než jeho matce. Navíc měl jisté představy, jak Lucius musí vypadat poníženě. Nechtěl takhle svého otce vidět.

„Já…vlastně nevím" přiznal tiše a přiložil si palec s ukazováčkem na kořen nosu. Blaise se dal do smíchu, což Draca vcelku překvapilo, ale neptal se, co mu přišlo vtipné.

„Přestaň se tak blbě chechtat, Zabini" uzemnila ho Pansy, kterou zvuk jeho smíchu velmi iritoval.

„Tys to neslyšela?" smál se Blaise „Draco je přece tatínkův chlapeček, a teď řekne takovou kravinu" plácl se pobaveně do stehna.

„Drž hubu, Blaisi" zavrčel Draco a musel se přinutit myslet na Hermionu, aby svého kamaráda nesrovnal se zemí. Ne, že by to uměl, ale byl by toho schopen.
Z druhého konce místnosti si Theo Nott povzdychl, nechal esej být a přisedl si vedle Pansy.

„Přemýšlel jsem, že bych se k nim přidal. Chci otce zpět" řekl zamyšleně a Pansy vedle něj vyděšeně zalapala po dechu. Blaise se přestal smát, po očku si vyměnil pohled s Dracem, který rychle zavrtěl hlavou a chystal se Theodora poučit, že takhle to nefunguje.

„Chceš se hnát na smrt?" odfrkl si pohrdavě blonďák „I kdyby ses přidal, tak ti to otce nevrátí. Bude po tobě chtít něco nereálného, věř mi."

„Jak to můžeš vědět?" zamračil se Nott na Draca. Ten stěží polkl, olízl si rty a nadechl se.

„Já…prostě to vím."

V ten moment se Pansy začaly kutálet slzy z očí a skočila mu kolem krku. Draco ji poplácal po zádech a povzdychl si. Pochopila to. Blaise se ostře nadechl a vyměnil si pohled s Theem.

„Ty-ty ses přidal?" zeptal se nevěřícně. Draco byl rád, že ho Pansy objímá, neboť mu to dodávalo sílu a připomínal si, že jednou by jim to stejně musel říct.

„Ano, ale donutili mě" odpověděl chraptivě, přičemž se zadíval Theodorovi do rozšířených očí. Byl vyděšený a nejspíš litoval svých předešlých slov.

„Jak?" zašeptal se zájmem.

Draco sebral odvahu a nadechl se, aby jim pověděl, jak to celé bylo. Před Hermionou mu to přišlo snazší než teď.

„Vydírali mě, zkrátka jsem neměl na výběr. A může za to jen můj otec," dodal lehce znechuceně „ale dělám to hlavně pro matku. Chci, aby se zase usmívala, i když si myslím, že už se to nestane. Je to těžší než jsem předpokládal."