𝖶𝖾 𝗅𝗂𝗏𝖾 𝖿𝗈𝗋 𝖾𝖺𝖼𝗁 𝗈𝗍𝗁𝖾𝗋 | ᴅʀᴀᴍɪᴏɴᴇ ✔

𝟐𝟎. ᴋᴀᴘɪᴛᴏʟᴀ

Hermiona stála venku na tribuně a ruce měla obmotané kolem sebe. Počasí bylo hrozně studené, mlhavé a deštivé, takže na zápas téměř neviděla. Zato v jejích uších zněl nadšený jásot studentů, kteří podporovali hráče.

„Ron se v tom vyžívá" ozval se jí u ucha zastřený hlas. Leknutím nadskočila a snažila se uklidnit své zběsile tlučící srdce. Na tohle byla většinou zvyklá jen Draca.

„U Merlina, Neville" vydechla „příště mi dej vědět, že se mnou chceš mluvit. Šíleně jsem se polekala."

Neville se zatvářil lehce dotčeně a zamumlal upřímnou omluvu. Hermiona se na něj však usmála a vyhledala očima Rona.

„Máš pravdu. Dneska mu to vážně jde" upravila si pletenou čepici na hlavě.

, Ještě, aby ne, když mu Harry podstrčil to svinstvo ' pomyslela si.

Hra mezi Nebelvírem a Zmijozelem byla napínavá až do konce. Ron odpaloval potlouky jeden po druhém, rozdával úsměvy na všechny strany a nešetřil vítěznými pokřiky.

Nakonec to dopadlo tak, že Nebelvír vyhrál proti Zmijozelu především díky Ronovi, a večer se v nebelvírské společence oslavovalo vítězství.

Ze stropu padaly barevné konfety a Ron držel vyhraný pohár nad hlavou, přičemž se celou místností ozývalo:

„WEASLEY! WEASLEY! WEASLEY"

Harry s Hermionou se připojili k všeobecnému jásotu a vetřeli se do většího hloučku studentů, který Rona obklopoval.

„Neměls to dělat" povzdychla si Hermiona, když sledovala Rona, jak si nechává chlapsky plácat po zádech.

„Já vím" odpověděl Harry a koutkem pohlédl na svou kamarádku „stačilo použít matoucí kouzlo."

Hermiona rychle zaprotestovala.

„To bylo jiné. Šlo jen o zkoušky, ale tohle už byl zápas."

Nato Harry z prsní kapsičky vytáhl malou lahvičku, na níž bylo napsáno Tekuté štěstí. Hermiona s úlevou vydechla.

„Nedals mu to. Ron si to jen myslel."

Harry s úsměvem pokýval hlavou a dále sledoval Rona. Hermiona jej napodobila, ale srdce se jí zastavilo ve chvíli, kdy k Ronovi přistoupila Levandule, skočila mu kolem krku a políbila ho. Jásot byl najednou mnohem silnější než předtím.
A Ron...se neodtáhl. Ba naopak.

, Rone, cos to provedl ' pomyslela si Hermiona a nevěřícně sledovala, jak se muchlují. Bolelo ji to, poněvadž Ron pro ni byl skoro bratr a nezasloužil si někoho tak falešného jako byla Levandule.
Nemohla se na to dívat. Tiše se vytratila ze společenky a sedla si dolů pod schody. Už toho měla dost. Složila hlavu do dlaní a nechala slzy volně stékat.

Její vzlyky se nesly tichou chodbou a ona si nepřála nic jiného, než být u Draca v náručí. Rozběhla se po chodbě dál, míjela duchy, dokonce i paní Norisovou, ale bylo jí to jedno. Potřebovala svého kamaráda u sebe.

Když zatáčela za roh, spatřila Draca a nesmírně se jí ulevilo. Chtěla jít za ním, ale zastavila se, poněvadž jeho chování bylo podivné. Rozhlédl se, jestli ho nikdo nesleduje, a až teprve potom se rozešel stejným směrem, jakým byla ona.

„Draco!" křikla zoufale Hermiona, tváře zarudlé od pláče, rukáv mokrý od slaných slz...to bylo jediné, co Draca donutilo zastavit.

„Salazare, Hermiono" zašeptal a přiběhl k ní. Vypadala strašně. Pohlédl jí do tváře a v hlavě mu začalo vzteky pulzovat. Kdo se to opovážil jeho Hermioně takhle ublížit?