Spasitelka Temnoty

46. kapitola - Konec

Takže, tohle je poslední díl, děcka! Bože ani nevíte, jak mi tahle story bude chybět. No co... napíšu další. Užijte si poslední díl a na konci nechte komentář, jak se vám Spasitelka líbila...

Hezké počtení...!

Padla jsem vedle jeho bezvládného těla na kolena. Z očí se mi začalo řinout tisíce slz. Přitáhla jsem si jeho hlavu do klína a začala se s ním pohupovat. Moje slzy dopadaly na jeho šedou tvář a mé tělo se otřásalo pod náporem neukojitelných vzlyků.

„Proč vždycky přijdu o to nejdražší na světě?!" Šeptala jsem, ale v mém hlase byl i hněv a ještě větší smutek ze ztráty milované osoby.

Všimla jsem si, že kluci společně s Ailith stáli kolem nás v půl kruhu. Nikdo z nich se neodvážil promluvit. Najednou noční oblohu prořízl ostrý blesk. Oslepilo mě to stejně jako všechny ostatní. Z nebe se snášely dvě postavy. Jednu jsem poznala okamžitě. Lylith. Nechtěla jsem se na ní dívat, ale nedalo mi to a podívala jsem se jejím směrem. Vypadala smutně, ale to jí na kráse neubralo. Přišla ke mně a objala mě. Objetí jsem jí opětovala. Moje slzy jí dopadaly na ramena a do vlasů.

„Ššš... nebreč, holčičko moje," utěšovala mě, ale mělo to přesně opačný účinek.

„Ale jak mám přestat, když to tak strašně bolí?!" Zvýšeila jsem hlas. Přes vzlyky mi nebylo skoro rozumět.

„Já vím..." Hladila mě po vlasech a přitom mi šeptala uklidňující slova do ucha. „Vím, že teď je ještě brzo, ale chtěla bych ti někoho představit."

„Dobře." Pokusila jsem se o úsměv, ale vyšel z toho jenom nějaký škleb. Otřela mi slzy a dala mi pramen vlasů za ucho. Pomohla mi vstát ze země a vedla mě k druhé osobě, která se snesla z nebe. Vedle ní stála i Ailith. Jakmile mě uviděla, objala mě. „Bude to lepší... Uvidíš, Nino."

Přikývla jsem, protože jsem se nezmohla na jediné slovo.

„Nino, chtěla bych ti představit bohyni Isis," řekla Lylith a ukázala na osobu stojící vedle ní.

Zvedla jsem k ní pohled, a kdybych nebyla tolik vyčerpaná, tak bych otevřela pusu údivem. Nebyla normální nebo teda spíš obyčejná. Její pleť nebyla taková, jakou bych čekala. Neměla snědou, hnědou, bílou, nažloutlou ani béžovou pleť. Její pokožka byla světle modrá. Vlasy měla v barvě krve a občas i nějaký fialový pramínek. Oči měla světle zelené a její rty měly také nazelenalou barvu.

„Ráda tě konečně poznávám, Nino," řekla a podala mi ruku.

Neměla jsem chuť jí podat tu svojí, ale je to slušnost. Přemohla jsem se dokonce na jeden úsměv, který mě neskutečně zmohl.

„Isis omluv její chování, ale právě přišla o osobu, kterou milovala," promluvila Lylith.

„Já vím... Viděla jsem to," odvětila s klidem.

Zaskočilo mě to, co právě řekla. „V-vy jste to viděla?"

„Ano."

„A nic jste neudělala?!" Začalo to ve mně vřít a já nechávala emocím volný průchod.

„Nemohu ovlivňovat osudy jiných, mé drahé děvče," odvětila Isis.

„Ale pomoc jste mohla!" Vykřikla jsem.

„Nino, zklidni se. Nevíš, s kým mluvíš," napomenula mě matka.

„Zklidnit se?!" Začala jsem se vztekat ještě víc.