Spasitelka Temnoty

16. kapitola - Zvláštní sny

Byla zima a tma. Běžela jsem neznámo kam, ale můj pronásledovatel byl nedaleko. Slyšela jsem prasknutí suchých větví a šustění listů spadaných na zemi. Nohy mě bolely jako čert. Od pusy mi létaly obláčky páry. Větve stromů mě šlehaly do obličeje. Snažila jsem se to všechno nevnímat.

„Já tě dostanu, a pak tvůj život na dobro skončí, Jitřenko." Ten hlas mi byl hodně povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud ho znám. Konec lesa byl v nedohledu a kroky mého pronásledovatele byly každou vteřinou blíž a blíž. Ucítila jsem, jak mě někdo chytá za vlasy a škube mnou dozadu. Vykřikla jsem pocítěnou bolestí. Bokem napřed jsem spadla na zem. Narazila jsem do něčeho ostrého, zřejmě klacek nebo kámen. Zarylo se mi to hluboko do boku. Bolest mi vystřelovala do celého těla.

Prudce mě zvedl ze země a přirazil na strom. Znovu jsem vykřikla, protože na mě bolest zaútočila plnou vahou a kůra stromu mě nepříjemně dřela do zad. Bála jsem se na něj podívat, a tak jsem nechala svěšenou hlavu a zavřené oči.

„Přestaň fňukat!" Okřikl mě a vlepil mi facku. Zmlkla jsem, ale po tvářích mi řinuly slzy, které jsem už nemohla dál zadržovat.

„Přestaň brečet! Je to ubohý!"

Nepřestala jsem, a proto mě zase propleskal. V tu chvíli jsem dostala odvahu mu pohlédnout do očí. Šok z toho, komu jsem hleděla do tváře, mě zděsil a do očí mi vyhrkly další slzy. Koukala jsem do Danielovy tváře. Díval se na mě s opovržením, zlostí a pobavením. Zřejmě jenom pro zábavu jsem od něj schytala další facku. Tváře mi hořely a bolest z boku byla nesnesitelná.

„Na světě jsi už dost dlouho." Přejel mi palcem po rtech a zadíval se mi zpříma do očí. „Uznávám, že mi bude tvoje tělo a tvoje společnost chybět, ale nesmíš zlomit tu kletbu. Byl jsem pověřen úkolem, a proto tě musím zabít."

Po jeho slovech jsem hlasitě vzlykla. Přiložil mi studenou čepel nože ke krku. Ani jsem si nevšimla, že ho měl u sebe. Zatlačil a jedním rychlým pohybem mi přejel, zprava doleva, nožem po krku. Pak mě pozřela tma a už jsem nic nevnímala.

*****

Zdálo se mi, jako bych ve tmě bloudila celé roky. Náhle se mi před očima objevilo silné a zářivé světlo. Oslepilo mě, a když ustalo, uviděla jsem před sebou snad tu nejkrásnější ženu na světě.

Zlatavé vlasy měla někam k zadku, oči ve tvaru mandlí měla v odstínu mechu a rty krvavě rudé. Kolem hlavy měla zlatou svatozář. Pro její křivky by ženy na celém světě vraždily. Pleť měla jako máslový krém. Na sobě měla bílé šaty, které jí spadaly až ke kotníkům. Vypadaly, jako by byly ušité z jemných pavučinek. Měla dokonce křídla, což mě docela vyvedlo z míry. Přistoupila ke mně blíž a natáhla ke mně svou ruku.

„Pojď dítě, čeká tě dlouhá cesta."

Slova se řinula kolem nás ve stříbrných vlnkách.

„Kam mám jít?" Zeptala jsem se zmateně.

„Musíš naplnit svůj osud, Nino. Pouze ty můžeš zabránit zkáze nadpřirozeného světa. Tys byla vyvolená a předurčená k tomuto poslání."

„Ale já nevím, co mám dělat. Ani ještě neumím ovládat svoje schopnosti. Jsem vyděšená a vystrašená. Pomoz mi, prosím!" Škemrala jsem jako malá.

Vřele se na mě usmála. „Však ty časem přijdeš na všechno. Naučíš se ovládat svoje schopnosti a tví přátelé ti s tím pomůžou. Hledej v nich oporu. A nemáš se čeho bát. Budu na tebe dávat pozor a vždycky budu s tebou, ať se děje cokoliv."

„Já mám strach z budoucnosti... Bojím se proroctví! Říká se, že mě někdo zradí. Možná i někdo umře a já se s tím nikdy nevyrovnám!"

Pohladila mě po tvářích. „Osud ti připravil nelehký úkol. Jsem si jistá, že se to proroctví naplní a spousta lidí i nadpřirozených přijde o život. Ale ty se tím nesmíš nechat ovlivnit. Musíš být silná! Ber to tak, že každý jednou zemře. I kdyby ten někdo byl sebe silnější, na každého čeká pokoj a smrt. S tím nic neuděláš ani to nijak neovlivníš."

„Ale já nevím, jak mám začít."

Zasmála se. „Dám ti radu, ale pak už půjdeme."

Přikývla jsem.

„Až na konci zjistíš, jak si měla začít. A teď už pojď dítě." Vzala mě za ruku a táhla za sebou.

Ochotně jsem šla za ní.

„Kdo jsi?"

„Časem se to dozvíš. A prosím nikomu o mě neříkej. Mohlo by to ohrozit tvůj život. Slib mi, že o mě nikomu nepovíš. Ani Danielovi."

„Slibuju ti to."

Usmála se a objala mě. Pak se svět kolem mě začal točit a zaplňovat zlatou září. Zavřela jsem oči, a když je zase otevřela, ležela jsem v posteli.

Kolem mě byli všichni kluci, teda až na Daniela. Cam na mě upíral ustaraný pohled.

„Co se ti proboha stalo? Vyděsilas nás."

Posadila jsem se. „Co se stalo, že jste všichni tady u mě v pokoji?"

„Začalas křičet a to nás vzbudilo. Mysleli jsme, že se ti něco stalo nebo, že ti někdo ublížil."

„Aha, tak to se omlouvám. Měla jsem jen noční můru."

Při té vzpomínce jsem začala brečet. Cam si sedl ke mně na postel a objal mě. Přitulila jsem se k němu. Asi po pěti minutách jsem přestala brečet a odtáhla jsem se od něj. Tričko měl mokré od slz, ale zřejmě mu to nevadilo.

„Co se ti zdálo?" Hladil mě po vlasech.

„Zdálo se mi, že mě Daniel zabil v lese. Říkal, že je prý nějaký vyvolený a že mě musí zabít. A pak vzal nůž a-a ..." Nemohla jsem to říct, protože by mě zradil hlas. Všichni to, ale nejspíš pochopili. Cam si mě přitáhl k sobě.

„Už je to dobrý, nic se ti nestane. Byla to jenom noční můra."

„Kde je Daniel? Od včerejšího večera jsem ho neviděla."

Cítila jsem, jak Cameron pokrčil rameny. „Nikdo z nás neví, kde je. Ale určitě se do rána objeví. Nechceš si zase lehnout? Ještě se nerozednilo a musíš být určitě unavená."

Pokýval hlavou na ostatní, že můžou jít. Zůstali jsme jenom my dva.

„Zůstaneš se mnou, prosím? Mám strach, že se mi zase bude něco zdát."

„Zůstanu u tebe. Nemusíš se bát. Nikam se nehnu."

Vykouzlila jsem úsměv a znovu si lehla do peřin. Hladil mě po vlasech. Usmíval se a uspával mě. Proč se takhle nechoval už od začátku? Zavřela jsem víčka a předtím než jsem upadla do světa snů, jsem ucítila Camovy rty na svých. Byly teplé a sladké. Stejně jako posledně.

„Dobrou noc, Ninuš."