Spasitelka Temnoty

19. kapitola - Miremel

V noci se mi zdály normální teenagerský blbosti. Nenavštívila mě Ailith jako v mých posledních výletech do světa snů. Z části mě to zklamalo, protože jsem jí chtěla povědět o našem usmíření s Danielem. Zase na druhou stranu jsem byla i ráda. Ne, že by mi nějak vadila, ale proto, že jsem chtěla mít aspoň jednou normální sen. Celý týden hlásili zataženo a deštivo, takže jsem se soustředila hlavně na trénink pohyblivosti, obrany a útoku.

Samozřejmě že jsem taky trénovala i svoje umění ovládat živly, ale zatím jenom oheň a vodu. Na vzduch a zem jsem se chtěla soustředit především venku, a tak jsme to odložili na potom. Cam byl s mým výkonem v tělocvičně čím dál tím víc spokojenější, i když mi vždycky našel nějakou chybičku.

Při člunkovém běhu už jsem dosáhla dvanácté úrovně a při opičí dráze s míči jsem na konci týdně obstála bez jediné rány. Ráno mě budili v sedm a šla jsem si s Camem zaběhat. Nechtělo se mi, ale bylo to povinné.

Kdybych totiž nešla, což už jsem jednou zkusila, tak by mě tam Cam dovlekl dost nepříjemným způsobem. Běhali jsme pokaždé stejnou trasu. Do lesa, okolo rybníku, o kterém jsem ani nevěděla a zase zpátky do chaty. Ptala jsem se Camerona jak je to asi dlouhé a on odpověděl, že něco kolem tří kilometrů. Po našem ranním běhu následovala sprcha a snídaně.

Na snídani jsem chodila jenom s Jacem a Camem. Ostatní mi připravovali nějakou specialitu v tělocvičně. Když jsme dojedli, odebrali jsme se do tělocvičny. Tam jsem trávila celé dopoledne a odpoledne. Celkem teda šest hodin denně. Měla jsem pauzu na oběd a někdy i nějakou tu pauzičku mezi tréninkem. Většinou jsem se naschvál vydala na záchod, ale postupem času mě pouštěli čím dál tím míň.

Daniel mě chodil každý večer navštěvovat a tak plnil svůj slib. Jednou večer jsme se všichni společně dívali na televizi. Samozřejmě už po večeři a sprše. Ale slunce ještě svítilo a nevypadalo to, že se chystá ještě aspoň hodinku zapadnout. Sedla jsem si vedle Daniela a Jace. Daniel mi dal ruku kolem ramen a já se mu pohodlně uvelebila na prsou.

Jace byl jeden vtípek za druhým, a tak bylo o zábavu postaráno. Simon zapnul zprávy a mě málem vypadly oči z důlků, když se na obrazovce objevil táta. Bylo to kvůli nějaké obchodní záležitosti. Na rodiče jsem úplně za tu dobu, co jsem tady, zapomněla. Ani jednou jsem si na ně nevzpomněla. A to si říkám dcera... Ale teď jsem je toužila vidět, nebo aspoň slyšet. Svůj mobil jsem neviděla od doby, co jsem sem přišla a i když jsem se ptala všech kluků, kde je, nikdy mi to neřekli.

„Nechceš jim zavolat?" Otočila jsem se na Cama stojícího za sedačkou. V ruce držel můj mobil a tvářil se ustaraně a smutně. Okamžitě jsem mu mobil vytrhla z ruky.

„Proč jste mi ho nedali už dřív? Je to můj mobil ne váš!"

„Protože jsme se báli, že bys zavolala někomu, kdo by tě přišel hledat a to jsme nehodlali riskovat, Nino."

„A navíc jednou jsem ti už nabízel, že jim můžeš zavolat. Tys odmítla," doplnil Cam.  

„Danieli ty si vážně myslíš, že bych to udělala?"

Zatvářil se omluvně, takže bylo hned jasné, že mi tak úplně v tomhle ohledu nevěří.

„Máš pět minut na hovor, takže to moc dlouho neprotahuj," upozornil mě Cameron a tím upoutal moji pozornost.

„Jenom pět minut?! Děláte si ze mě srandu? Tak málo?"

„Jo, jenom pět minut, takže by si neměla mrhat zbytečně časem, až budeš mluvit s příbuznejma."