Spasitelka Temnoty

7. kapitola - Chata

Šli jsme okolo několika pokojů. Řekla bych, že každý kluk má svůj vlastní. Každý pokoj měl dveře směrem k chodbě. Po té samé chodbě jsme šli i teď s Danielem. Byla to užší chodbička. Z jedné strany byla bílá stěna obložená dřevem stejně jako u mě v pokoji. S tím rozdílem, že tyhle stěny nebyly polepené tapetami, ale byly natřené na bílo. Z druhé strany bylo dřevěné zábradlí. Zjistila jsem totiž, že tahle chata, nebo co to vlastně je, má dvě patra.

V té horní části jsou pokoje a koupena. Daniel říkal, že je tady i záchod. Prý hned vedle koupelny. Došli jsme na konec chodby, kde bylo úzké, točité, dřevěné schodiště. Na stěně, těsně kousek od schodů, bylo okno.Podívala jsem se ven a uviděla stromy. Převážně jehličnaté a rybníček.

Daniel začal scházet ze schodů, tak jsem ho následovala. Došli jsme do menší místnůstky. Nic tady nebylo, kromě obrazu na levé stěně. Vpravo a před námi, byly dveře. Šli jsme do těch, co byly před námi. Zase jsme se ocitly na další chodbě. Tahle byla ale o něco kratší, než ta ve druhém patře. Na konci chodby byly dveře. Cítila jsem, jak mě k nim táhnou nohy. Už jsem byla skoro u nich, když v tom mě zarazila Danielova svalnatá ruka.

„Nechceš nám pláchnout, že ne?"

Nemohla jsem uvěřit, co jsem právě teď slyšela. Tam, za těmi dveřmi, je cesta na svobodu.

„Ty dveře vedou ven?"

„Jo, ale jestli si myslíš, že nám znova zdrhneš, tak seš na omylu."

„A to jako pročpak?"

„Protože vždycky, když budeš mimo svůj pokoj, tak někdo bude stát poblíž, aby tě nenapadla nějaká pitomost."

„A jakou pitomost máš na mysli?"

„Třeba rozdávání facek a tak podobně."

„Jak o tom víš, byli jsme tam sami?!"

„Tak za prvé. Cam nám to řekl a za druhé." Poklepal si na ucho, aby zdůraznil, co chce říct. „Slyšíme, i když ti ve spánku bije srdce."

Tak tohle bylo nesmírně utěšující. Nemusela jsem zrovna dvakrát vědět, že všichni tady, slyší v noci, jak mi bije srdce. Děsila mě představa, že číhají za dveřmi a vychutnávají si ten, pro ně, slastný zvuk bušícího srdce. Zase mi zakručelo v břiše.

„Páni, ty musíš mít teda pořádný hlad, když ti furt kručí v břiše."

„To si piš, že mám hlad."

„Tak to bychom měli zamířit rovnou do kuchyně."

Daniel zabočil do dveří před těmi, co vedly ven. Šla jsem hned za ním. Došli jsme podle všeho do kuchyně. Byl tady jídelní stůl, kuchyňská linka, sporák, trouba a všechny věci, co patří do kuchyně. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak se do takovéto chatky může vejít, tak obrovská kuchyň. Překvapilo mě i to, že byla moderně zařízená.

„Posaď se, kam chceš," vyzval mě Daniel.

Poslechla jsem a sedla si k jídelnímu stolu. Daniel otevřel lednici, která stála v pravém rohu kuchyně.

„Jíš palačinky?"

„Jasně. Kdo by je nejedl?"

Daniel pokrčil rameny a vyndal z lednice talíř s palačinkami.

„Chceš marmeládu nebo čokoládu?"

„Hmm, radši tu čokošku."

„Tak dobře. Máš jí mít."