Spasitelka Temnoty

13. kapitola - Ovládání ohně

Ráno mě probudila Danielova ruka. Hladil mě po vlasech. Otočila jsem se k němu. Usmíval se a přitom si pohrával s pramínkem mých vlasů. Dal mi pusu na čelo.

„Jak ses vyspala, Jitřenko?"

„Dobře, co ty?"

Šťastně si povzdychl. „Skvěle, díky tobě."

Naklonila jsem se k němu a políbila ho.

„Víš, že si první, která se mnou omdlela v posteli?"

Zaculila jsem se.

„Všechno je jednou poprvé."

Chytil mě za ruku. „Byla jsi úžasná."

„To ty taky."

Druhou rukou jsem ho začala hladit po tvářích.

„Nikdy by mě nenapadlo, že svojí další schopnost objevíš se mnou v posteli."

Zasmáli jsme se oba dva najednou. Náhle zvážněl.

„Musíš se tyhle schopnosti naučit ovládat. My ti s tím pomůžeme. Akorát mi pořád vrtá hlavou jedna část proroctví."

„Jaká?"

„Ta část, kde se říká, že tvá matka kruté srdce má. Že je první žena anděla a mocná zlá čarodějka. Že odvrátila přírodu a svět nadpřirozených. Tahle část mi nedává smysl. Protože určitě vím, že to na tvé rodiče nesedí."

Pořádně jsem se nad tím zamyslela.

„Máš pravdu. Nesedí to na ně."

Zavřela jsem oči. Náhle jsem ucítila chuť zelených jablek a před očima uviděla obraz. Na louce stála žena. Měla dlouhé černé vlasy, olivovou pleť a safírové oči. Byla neuvěřitelně krásná. Sálala z ní síla, odhodlání a nebezpečí. V rukou něco držela a kolébala s tím v náručí. Pak k ní přistoupil muž. Byl vyšší a svalnatý. Měl krátké hnědé vlasy a světlou pleť. Oči měl zelené a byl překrásný. Objal ženu kolem pasu a políbil jí na čelo. Přistoupila jsem k nim blíž. Zřejmě mě neviděli a nevnímali, protože na mojí přítomnost nijak nereagovali. Podívala jsem se do ženina náručí a spatřila v ní děťátko. Mělo delší tmavé vlásky, takže to byla podle všeho holčička. Byla mi něčím povědomá, ale nepoznala jsem čím. Náhle se všechno kolem nás změnilo. Už jsem nestála na louce, ale někde v jeskyni. Byla tady zima a vlhko. Uviděla jsem tu ženu z louky, jak klečí na zemi a v rukou drží spící holčičku. Ta žena plakala. Pak se z ničeho nic u ní objevili dva svalnatí muži s křídly. Odtrhli ji od děťátka. Bránila se a snažila se dostat k spícímu dítěti. Muži ji ale rychle odzbrojili.

„Co s ní hodláte udělat?"

Ženin hlas byl plný zoufalství a nenávisti.

„Budeme ji opatrovat, a když Trůn uzná za vhodné, tak ji pošleme na Zem, kde ji budou opatrovat dobří lidé a ne někdo podobný tobě." Muž to řekl s nechutí v hlase.

„A co bude se mnou?"

„Tebe Trůn vyhostil z ráje Lylith."

Zaskočilo mě to. Vůbec bych si netypla, že ta žena je Lylith. První žena Adama. Pak jí muž, co stál nejblíže, dal pouta kolem rukou. Nebyla to taková ta obyčejná, co mají policajti. Tahle byla zářivě bílá. Jakmile se dotkla Lylitiny kůže, spálily ji. Lylith vykřikla bolestí a pohlédla na muže s nenávistí v očích.

„Pomstím se. Všem se pomstím!"

Muži se obrátili k odchodu se spící holčičkou v náručí. Lylith naposledy pohlédla, zřejmě, na svoje dítě.