Spasitelka Temnoty

3. kapitola - Pravda

Začala jsem se pomalu probírat. Pod sebou jsem ucítila něco měkkého. Zřejmě to byla matrace postele. Někdo mě i očividně přikryl peřinou, protože mi bylo teplo. Moje oči se nechtěly otevřít. I když jsem se o to pokoušela. Měla jsem pocit, že mi na víčka tlačí nejmíň sto kilové závaží. Po chvilce jsem to vzdala a jen nehnutě ležela. Pod hlavou jsem měla polštář. Vonělo to tady po bylinkách, teda hlavně po levanduli.

„Myslíš, že se někdy probudí?"

Nevěděla jsem, že tu se mnou někdo je. Ztuhla jsem. Oči jsem nechala zavřené a jen poslouchala moje nocležníky.

„Jo, tak to fakt nevím. Spí už od včerejšího večera."

Tak tenhle hlas už jsem bezpečně poznala. Byl to Cameron. Jeden by řekl, že když se probudíte v posteli, tak se vám všechno co si pamatujete, jenom zdálo. Ale já měla tu smůlu že to všechno, byla podle všeho skutečnost.

„Nemohl bych ochutnat? Jenom kapičku... prosím."

„Ne, tak to teda opravdu nemůžeš! Víš, co všechno si musela prožít?"

„Jo, to vím. Ale nechápu, proč jste jí brali s sebou, když si z ní nemůžeme udělat svačinu a ani nic jinýho?"

„Mám ti to říct snad elfsky? Nebo seš tak natvrdlej že nechápeš, že možná ona je ta, na kterou všichni čekáme?"

Podle hlasu bych typla, že můj zastánce byl Daniel, ale nebyla jsem si tím úplně jistá.

„Gordan má pravdu. Proč bychom jí tady měli nechávat, když z toho nic nemáme. Vsadím svůj krk na to, že chutná sladce a báječně."

Tak tohle už byl vrchol a já tuhle debatu nehodlala dál poslouchat. Prudce jsem otevřela oči. Nadzvedla se na loktech, ale hned jsem si zase lehla, protože na mě zaútočila ostrá bolest hlavy, žaludek mi dělal kotrmelce a začal se mi rozostřovat zrak.

„Radši zůstaň ležet. Včera sis udělala pěknou bouli na hlavě."

Chvíli jsem jenom zkoumala obrys postavy stojící naproti mně. Pak se mi zrak zase vrátil a já uviděla Daniela stojícího u postele, na které jsem ležela. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ležela jsem v docela útulném malém pokojíčku.

Svítilo sem světlo, takže byl den. Po mojí pravici byl noční stolek s lampičkou a mojí kabelkou, na kterou jsem úplně zapomněla a ani vlastně nevím, co se s ní stalo potom, co jsme odběhli z náměstí. Hned vedle nočního stolku bylo větší okno. Pod oknem zaujímal místo malý psací stolek s dřevěnou židlí. Naopak po mojí levačce stála starší, ale zato velká skříň na oblečení. Nad skříní visel obrázek krajiny, kde právě kvetly pampelišky. Bylo tady taky zrcadlo, které bylo umístěno na protější stěně od postele. Hned vedle něj někdo zavěsil hodiny. Takové ty obyčejné, ale do tohohle pokojíku se skvěle hodily. Ukazovaly čas patnáct třicet. Stěny byly zdola obložené tmavším dřevem a tam kde končilo dřevo, byly nalepené tapety s motivem levandulí. Strop byl bílý a visel na něm docela obyčejný lustr. No spíš jenom žárovka, protože k lustru to mělo daleko.

„A když už je vzhůru, tak můžu konečně ochutnat?"

„Ne, nemůžeš. To je moje poslední slovo!" Křikl po někom Daniel.

Věděla jsem, že je tady Cameron, Daniel a někdo s jménem Gordan. Ale v životě by mě nenapadlo, že tady bude všech šest kluků ze včerejška.

Daniel stál naproti mojí posteli. Vypadal přesně jako včera. Dokonce měl na sobě i stejné oblečení.

Cameron stál u okna, opíral se o parapet a díval se někam ven. Ten se kupodivu převlékl. Teď na sobě měl modré džíny s bílým tričkem, na kterém měl vytištěný nějaký nápis.