Spasitelka Temnoty

9. kapitola - Lincolnovo proroctví

V obýváku jsme si sedli na židle u stolu za gaučem. Naschvál jsem si sedla vedle Lincolna, protože jsem věděla, že si z druhé strany přisedne Daniel a já se tak vyhnu, možnému střetu s Camem. Ovšem jsem nedomyslela to, že si může sednout přímo naproti mně. Pořád se na mě mračil a propaloval mě zlostným pohledem.

Lincoln počkal, až si všichni najdou své místo u stolu. Jelikož tady je jenom šest židlí, tak si museli Simon a Gordan přitáhnout židle z kuchyně. Cestou Gordan zavadil o rám dveří, ale jinak to zvládl bez sebemenších problémů. Když se usadil i on a Simon, tak se začali bavit o nějakých upírech, které jsem samozřejmě neznala.

Zazněla tu jména jako Anastázie Brejčová nebo Jonathan Herofaild. Prý to jsou nebezpeční vrazi a je třeba si na ně dávat pozor. Daniel dával velký pozor a dělal si poznámky do nějakého bloku. Už jsem se začínala hodně nudit, když v tom se Lincoln začal vyptávat i na mě. Dopálilo mě, že se neptá přímo mě, když sedím hned vedle něj a ptá se ostatních.

„Nechci rušit tuhle zajímavou konverzaci o mé osobě, ale co kdybyste se ptali přímo mě a ne všech okolo, až na mě?!" Vyhrkla jsem to ze sebe dřív, než jsem chtěla. Všichni kolem stolu zmlkli a zírali na mě. Came se poškleboval.

„Pardon jestli jsme se tě nějak dotkli nebo urazili, ale zatím jsi nepřišla na řadu Jitřenko. Jsi na mém programu, neboj. I na tebe přijde naše debata," omluvil se Lincoln a zase se dali do řeči. Nechápala jsem co to "Jitřenko" znamená, ale potom už se o tomhle názvu nikdo nezmínil a tak jsem to nechala plavat. Zřejmě šlo jenom o nějakou přezdívku. Chtěla jsem už vstát a omluvit se, protože mě to nebaví, když v tom přešla řeč na mě.

„A jak vlastně došlo k tomu, že jste se s těmito hochy setkala Nino?"

„No, abych pravdu řekla, nebylo to moc příjemné a nechci si přidělat další trable popisováním toho, jak jsem tuhle bandu potkala."

„Nebojte se. Nikdo vám neublíží."

„Tak dobře. A byla bych taky ráda, kdybyste mi přestal vykat. Co kdybychom si tykali?"

„Dobře proč ne?"

Pak jsem se pustila do mé verze toho, jak jsem se tady vlastně ocitla a co všechno jsem prožila za posledních pár dnů. Lincoln mě mlčky pozoroval a přitom přikyvoval.

„Hmm zajímavé. Myslel jsem, že se proroctví vyplní jinak."

„Proroctví? O čem to tady mluvíte?"

Sice jsme se dohodli, že si budeme tykat, ale já mu přesto nepřestala vykat. Nejspíš to bude síla zvyku.

„O proroctví Jitřenky. Nebo-li naší Spasitelky. Tys o tom nikdy neslyšela?" Zeptal se a udiveně se díval z jednoho chlapce na druhého.

„My jsme jí ho ještě nepověděli Lincu," ozval se Daniel a přitom celou dobu koukal na mě.

„To je ale chyba! Měla by ho znát. Obzvlášť když je o ní."

Nastalo ticho a nikdo se ho neopovažoval přerušit. Nakonec jsem promluvila jako první.

„A řekne mi ho někdo, nebo budu zase mimo?"

Koukala jsem se po všech, co tady jsou, ale všichni mi uhýbaly pohledem. Dokonce i Daniel.

„Já ti ho teda povím," ozval se Lincoln. Přikývla jsem.

„Říká se, že spasitelka bude významného původu a bude mít neuvěřitelné schopnosti. Je o tom báseň. Povím ti ji, ale zřejmě ti nebude dávat smysl, protože se ještě některé její části nevyplnily."