Spasitelka Temnoty

32. kapitola - Paříž

Paříž... město lásky, dobrého vína, slaďoučkých makronek, nejnovější mody... Vždycky jsem se sem chtěla podívat. A teď jsem tady.

Z Angelopolis jsme odjeli před necelým dnem. Cam teď shání ubytování a já s klukama jíme makronky. Já si objednala jahodovou, Gordan karamelovou a Simon likérovou. Je tady prostě úžasně!

„Máme pokoje," ozval se Cam přicházející od hotelu.

„To abychom se šli zabydlet." Vstala jsem a zamířila ke vchodu našeho hotelu. Byl to menší hotýlek, ale za to hodně útulný.

„Bonjour madame," oslovil mě mlaďoučký recepční.

„Bonjour," pozdravila jsem ho svojí lámanou francouzštinou.

Usmál se na mě a dál se věnoval nějakému papírování. Měli jsme pokoj číslo 21. To bylo ve třetím patře. Vyjela jsem výtahem nahoru a dala se chodbou doprava. Po delší době jsem náš pokoj konečně našla. Odemkla jsem ho a vešla dovnitř.

Byl to útulný pokojík s vlastní koupelnou a manželskou postelí. Stěny byly ve světle žluté barvě. Na stěnách byly obrázky Francie. Byla tu i menší televize, dva noční stolky z každé strany postele a taky skříň z dubového dřeva. Vonělo to tady po kávě. Sundala jsem ze sebe oblečení a zamířila do koupelny. Ta byla o hodně menší než ta v Angelopolis. Bylo tady umyvadlo, sprchový kout a záchod. Pak samozřejmě zrcadlo, nějaká skříňka a hedvábně bílé ručníky.

Vlezla jsem pod sprchu a pustila na sebe vodu. Vyjekla jsem, když na mě dopadly studené kapičky vody. Odskočila jsem a otočila kohoutkem na požadovanou teplejší stranu. Nastavila jsem si vodu a začala se umývat. Když jsem vylezla, natřela jsem se kokosovým mlékem, oblékla si čisté spodní prádlo a na to si dala župan.

Vešla jsem do pokoje a sedla ti na postel. Zapnula jsem televizi a koukala na zprávy ve francouzštině. Sice jsem rozuměla tak každému desátému slovu, ale nevadí...

Podívala jsem se z okna a málem mi vypadly oči z důlků. Měla jsem výhled na Eiffelovku. Jelikož už byla tma, tak svítila. Byla to nádhera! Světla jí dodávala zlatavý nádech. Koukala jsem na ní a nemohla se vynadívat.

Najednou se mi zatmělo před očima a chuť jablek mi zaplnila chuťové pohárky. Ocitla jsem se v nějaké ulici. Pořádně jsem se rozhlédla a všimla si jejího názvu. Byla to ulice Montmartre. Podle baretů, co měli lidé na sobě a všude přítomných baget a makronek bych usoudila, že jsem se ocitla v Paříži. Stála jsem před obchůdkem se starožitnostmi. Byl to jediný neudržovaný krámek v ulici. Otevřela jsem dveře a hned mě ovanula vůně magie. Vstoupila jsem dovnitř. Nikdo tady nebyl. Prohlížela jsem si různé předměty. Hůlky, kalíšky, bylinky, klobouky, kapesní hodinky a dokonce tady byla i Aladinova lampa! Jak jsem postupovala dál a dál do obchůdku tím víc mě překvapilo, co tady mají. Byly tady zbraně, obleky, lektvary a dokonce i konzervovaná krev. Pak jsem ale uviděla něco, co mě hned na první pohled zaujalo. Byla to malá svítivě tyrkysová, na některých místech až světle modrá, kulička. Něco mě k ní přitahovalo. Když už byla na dosah mojí ruky, obraz zmizel a já zase koukala na Eiffelovku.

Povzdychla jsem si. Tuhle vizi už jsem jednou měla. Ale ne tak detailní. A pak mi to docvaklo. Ta kulička nás má přivést k tomu tajemnému předmětu, co máme hledat a najít v Paříži! Musím to říct klukům...

Už jsem se chtěla oblékat, ale v tom se mi zatočila hlava a já spadla na zem. Nestihla jsem se ničeho chytit, ale na druhou stranu jsem ani na nic nespadla. Ucítila jsem příšernou bolest v břiše. Následně prostupovala celým mým tělem. Cítila jsem se jako ochrnutá a paralizovaná. Jakoby se mi do těla zabodávalo tisíce ostrých jehliček. Ta bolest byla příšerná. Určitě jsem křičela, ale bylo to na nic. Ta bolest se začala šířit celým mým tělem ještě s větší vervou. S velkou námahou jsem se doplazila až k posteli. Ovšem dřív než jsem na ní stihla vylézt, se mi úplně zatmělo před očima. Já spadla a uhodila se o roh postele do hlavy. Pak už jsem nic neviděla ani necítila.