Spasitelka Temnoty

22. kapitola - Uzdravování

Vzbudila jsem se s příšernou bolestí hlavy, krku, pravého zápěstí a levého boku. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se vlastně stalo. Daniel je zrádce a zabil Jace! Před lety zabil Camovu sestru Isabelu a přivedl do městečka, kde je dnešní New Orleans chlapa, co udělal z Cama upíra... Chtěl mě unést a přitom si to pěkně užil. Potom přiletěla Miremel a začala se s ním prát. To je poslední na co si pamatuji.

Ležela jsem ve svém pokoji, přikrytá peřinou. Na sobě jsem měla jenom spodní prádlo a nějaký bílý klučičí tričko. Pravou ruku jsem měla v ortéze. Někdo zaklepal na dveře.

„Dále."

Otevřely se a na prahu stál Cam. „Ahoj, jak se cítíš?" Zeptal se starostlivě.

„Neskutečně mě bolí hlava, krk, pravé zápěstí a levej bok."

Zasmál se. „To se dalo čekat. Hlava tě bolí, protože si ztratila spoustu krve, krk tě bolí kvůli Danielovi," jeho jméno pronesl s opovržením. „Pravé zápěstí ti zlomil a na levej bok si nejspíš upadla."

Dokázala jsem se s námahou posadit. Cam se mezitím posadil na konec mojí postele.

„Came a Jace je..." Přikývl. Do očí mi vhrkly zase slzy. Cam se posadil ke mně.

„Nebyla to tvoje vina, Nino." Utřel mi slzy bříškem palce.

„Byla to moje vina. Kdybych nebyla takovej slaboch a neválela se po zemi, zachránila bych ho! To kvůli mně umřel. Řekl to i Daniel..."

Vzal mi hlavu do dlaní a zadíval se mi do očí. Ty jeho byly, tak překrásně smaragdově zelené, že bych se v nich dokázala utopit.

„Nebyla to tvoje vina. Daniel byl zrádce a pěkně dlouho to nikdo nevěděl. To on zabil Jace a Isabelu. Ty s tím nemáš nic společného! A co se stalo, už nezměníš. Tak přestaň brečet a ukaž Danielovi, že si dost silná na to, abys mu příště nakopala prdel!"

Usmála jsem se. „Jo, to by byla pecka. Udělala bych to za Jace."

„Měl by z tebe radost."

Úsměv mi povadl, ale pořád jsem cítila určitou spokojenost. „Myslíš, že bych se dneska mohla učit ovládat další živel?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„No, to nevím. Byla jsi na tom hodně špatně. Prospalas tři dny a ještě pořád se ti všechno nezahojilo."

„Tři dny?! Děláš si ze mě srandu, že jo?"

Koutky úst mu vyjely nahoru. „Ne, nedělám si legraci. Je to pravda."

„No bezva... A co Daniel? Co se stalo mezitím, co jsem spala?"

„No, ehm... Daniel se nám ztratil, ale když utekl, tak se sem ještě vrátil a pěkně rozházel můj a tvůj pokoj. Nejspíš něco hledal. Pokoušeli jsme se ho vystopovat, ale nic jsme nenašli. Simon zavolal Lincolnovi. Když jsem mu řekl, co se stalo, okamžitě přijel. Zkontroloval tě a naordinoval ti několikadenní odpočinek. Nechal ti tady nějaký léky, a pak nám pomáhal hledat stopy. Musím, ale říct, že ho Danielova zrada pěkně rozhodila. S Jacovým pohřbem jsme chtěli počkat na tebe, ale jelikož si tak tvrdě spala, museli jsme ho pohřbít bez tebe. Až vylezeš z postele, můžeme se tam jít podívat. Tvýho tátu jsme našli, vymazali mu paměť a odvezli domů. Je v pořádku a na nic si nepamatuje."

„Dobře..."

„Máš hlad?" Místo odpovědi mi zakručelo v břiše. „Beru to jako ano."

„Ty víš, jak zvednout náladu," prohodila jsem.