Spasitelka Temnoty

37. kapitola - Přátelství vždy pomůže!

Takže tady máte první kapitolu v roce 2015 !!! Upřímně se divím, že jsem to dneska zvládla napsat, protože mám menší opičku ze včera... :D Nikdy bych neveřila, co dokáže několik půllitrovek koly s rumem... :D

Jinak VŠEM přeju do Novýho roku jenom to nejlepší! Sice trošku opožděně, ale doufám, že to nevadí...

Jak se zjistilo, tak Camovi nic vážného nehrozilo. Byl to prý jenom fyzický zkrat nebo co... Daniela jsme už neviděli ani o něm neslyšeli. Nejspíš se někde schovává a čeká na příležitost nás zase někde překvapit. Po zjištění, že se Danielovi podařilo získat klíč od předmětu jen tak a velmi jednoduše, jsme se rozhodli udělat náležitá opatření.

Oba předměty jsme uložili do jakési truhličky a Lucifer jí začaroval. Říkal něco ve smyslu, že jde otevřít pouze dotykem. Konkrétně mým, tím jeho – samozřejmě – a ostatních kluků z party. Potom prý udělal něco jako štěnici, takže i kdyby truhlu někdo odcizil, věděli bychom, kde přesně je. No, a aby toho nebylo málo, což podle mě nebylo, začaroval jí tak, aby byla viděna jenom naší partou. Troufla bych si říct i "gangem."

Posvěcení taky nijak moc nezlobili. Kluci si užívali krásy Itálie. Bráchu přijali skoro okamžitě. Já si sice pořád nemůžu zvyknout na to, že mám bratra a ještě ke všemu to je Lucifer. I to jméno zní divně. No, zkuste na někoho křičet: Lucifere!  Víc se mi líbí Samuel. Je to takový lidštější... No, popravdě mu říkáme jenom Samueli. Cam už je v pohodě, ale občas se mu udělá špatně. Jednou dokonce zkolaboval. Simon neví proč a ani nikdo jinej. Občas mě to i děsí. Gordan, Kale, Sebastian a Samuel vymetají bary a noční kluby každý večer. Simon je momentálně s Camem a já jsem zavřená v hotelovém pokoji.

Musím pořád přemýšlet. Asi nejčastější otázkou, co si pokládám je... Proč já?  Ano, jsem dcera Adama a Lylith. Zřejmě mě vychoval Bůh. Mám schopnosti, o kterých jsem do nedávna nevěděla. Po celém těle mám mizející znamení. Ale stejně... Kdybych nebyla, nebylo by matčina hněvu. Nebyla by láska smrtelníků... pouze láska k Bohu. Andělé by nepadli na zem. Neumírali by lidé, na kterých mi záleží. V tu chvíli se mi po tvářích začaly řinout slzy. Ano... pořád myslím na Jace. Sice to nedávám najevo, ale pořád to bolí. Vždyť umřel kvůli mně! Chránil mě a zaplatil za to životem. Vymyslela jsem už aspoň stovku bolestivých smrtí a mučení pro Daniela za to, co mu udělal.

V Itálii jsme už aspoň týden a já nehodlám jít pryč. Už asi čtvrtý den jsem zavřená v pokoji. Nemůžu spát ani s nikým mluvit. Pořád jenom přemýšlím. Občas vyjdu ven, najím se, ale ostatním se ze všech sil snažím vyhýbat. Ani vlastně nevím proč. Měsíčky už nemám, což je jedině dobře, ale přesto mám náladu pod psa. Někdy mám pocit, jakoby mě ovládala zloba, hněv a nenávist. Mám chuť s něčím praštit. Z přemýšlení mě vytrhlo klepání na dveře od pokoje.

„Nino?" Neodpověděla jsem. „No ták... vím, že jsi tam. Otevři, prosím." Znělo to zoufale a stejně tak jsem se i cítila. Zoufalá, ztracená... Nevěděla jsem proč. Vždyť mám skoro všechno... Báječnýho kluka, bratra, přátele, kteří by za mě dali řivot, rodinu, podle ostatních jsem hezká, mám nadpřirozené schopnosti... Ale něco tomu pořád chybí. Nemůžu ovšem přijít na to, co.

„Otevři ty dveře, Nino. Bojíme se o tebe," ozval se Cam. Převalila jsem se na posteli a zadívala se na dveře. „Prosím..."

Povzdychla jsem si a vydala se mu otevřít. Otočila jsem klíčkem v zámku. Poodešla odr dveří a šla zase k posteli. Uslyšela jsem, jak se otevírají a zase zavírají dveře. Postel se prohnula pod jeho vahou. Podívala jsem se do těch dvou smaragdů. Vlasy měl už delší, ale zřejmě mu to nevadilo. Natáhl ke mně ruku a pohladil mě po tváři.