Spasitelka Temnoty

18. kapitola - Trénink a nedorozumění s Danielem

„Tak tohle bude hračka."

Cameron se uchechtl a Gordan se snažil zamaskovat smích tím, že předstíral záchvat kašle.

„Věř mi, že hračka to rozhodně nebude Jitřenko." Otočila jsem se Simonovým směrem.

„Mě to tak, ale připadá," odsekla jsem.

„Zdání klame. Budeme totiž po tobě házet míče." Ukázal na koš plný míčů.

„Pokaždé když tě trefí, tak to bude znamenat, že si mrtvá. Budeme ti to počítat. Snaž se těm míčům, co nejvíc vyhýbat."

Zamrkala jsem. „Hádám, že to budou pořádný šlupky, co?"

Všichni přikývli. Zadívala jsem se na svou "dráhu smrti", pak zase na Simona. Ukázala jsem na provaz visící ze stropu. „Na to nelezu."

„A proč ne?" Zeptal se Cameron s arogantním úsměvem.

„J-já nemůžu." Nasucho jsem polkla.

„Kecy jasně, že můžeš. Proč bys nemohla?"

Hlava mi sama od sebe začala kroutit ze strany na stranu. V tom okamžiku mi hlavou probleskla vzpomínka, na kterou bych nejradši zapomněla. Jako malá jsem šplhala do svého domečku na stromě, který mi postavil táta k osmým narozeninám, po pevném provaze. Byla jsem v tom přebornicí. Něco jako malá veverka, říkali všichni. Jenže tentokrát jsem tam nahoru nevylezla. Od sousedů totiž utekl pes - pitbul. Vždycky jsem se ho bála a nebyla jsem jediná. Toho psa se báli všichni v naší ulici. Byl vycvičený na trhání zvěře a hlídání domu. Wesnerovi na něj byli zlí. Mlátili ho a za trest mu nedávali nažrat. Takže se to odrazilo na jeho chování. Jako obvykle jsem po škole šla do svojí skrýše. Už jsem byla v půlce provazu, když se pode mnou ozval psí štěkot. Koukla jsem se dolů a uviděla toho pitbula. Sliny měl kolem tlamy a cenil na mě zuby. Začal po mě skákat. Strhnul mě dolů. Dopadla jsem naštěstí do měkké trávy. Myslela jsem, že je po všem, ale to jsem se šeredně spletla. Pitbul se mi zakousl do nohy a já měla pocit, že mi jí ukousne. Křičela jsem, ale nikdo mě neslyšel. Byla jsem celá potrhaná a od krve. Připravená na svou smrt. Už mi ani nezbývaly síly na to, abych křičela.

Pak se z ničeho nic objevil táta. Jakmile uviděl co se děje, popadl lopatu, která byla opřená o blízký strom. Praštil toho pitbula do hlavy. Ten mě pustil a otočil se na tátu. Pak jsem omdlela a probudila se až v nemocnici. Máma seděla u mojí postele, držela mě za ruku a brečela. Doktor mi řekl, že jsem měla neskutečné štěstí a že je zázrak, že žiju. Měla jsem potrhané skoro celé tělo a zlomenou nohu. Na hlavě mi udělali šest stehů a nohu jsem měla v sádře. Měla jsem jizvu na stehně, ale ta vybledla natolik, že není skoro vidět. Od toho strašného okamžiku jsem na provaz ani jednou nešáhla a pokaždé, když mě k němu postavili, jsem začala ječet a brečet. Doktoři říkali, že je to panická hrůza a že to je na doživotí, ale že se to postupně bude zlepšovat a já přestanu tolik vyvádět. Takže kdykoliv ostatní šplhaly po provaze, já jsem byla ušetřena. Všichni se mi kvůli tomu smáli, i když nevěděli pravý důvod, proč nešplhám. Nikdy jsem to totiž nikomu neřekla a to jsem nehodlala změnit. Nechtěla jsem na to vzpomínat a bylo mi jedno, co si o mě ostatní myslí. Pak, jako by někdo lusknul prsty, jsem se objevila v přítomnosti. Cam čekal na odpověď a ostatní na mě koukali.

„Nechci o tom mluvit. Ale na ten provaz nepolezu ani za zlatý prase."

„Proč nám to nechceš říct, Jitřenko? A co podle tebe máme dělat, když na to nepolezeš?" Zeptal se Cam. Chystal se ještě něco dodat, ale Jace mu skočil do řeči. „Tak místo provazu jí tam můžeme dát trampošku. Vyjde to skoro na stejno."